číslo 42

vyšlo 10. 10. 2005

Navštivte

Ibsen v teplácích, s koženkou a zombiem

Jeden z nejinvenčnějších českých režisérů - Jan Nebeský - a jeden z nejinvenčnějších českých souborů - z Divadla v Dlouhé - se poprvé sešli ke společné práci. V polovině září měla na této pražské scéně premiéru jejich Ibsenova Divoká kachna v překladu Františka Fröhlicha. Výrazným odklonem od realistické interpretace podtrhl tvůrčí tým, že jde o tragickou grotesku stejně aktuální, jako byla před sto dvaceti lety při svém prvním uvedení.

Již první scéna, ve které po dlouhých letech přichází do domu továrníka Werleho jeho syn Gregers a setkává se zde na rodinné oslavě s přítelem z mládí Hjalmarem Ekdalem, je situována do prostor, jež svými kachlíky, typizovanými dveřmi a koženkovým závěsem asociují "útulnost" nádraží či kulturáků z dob reálného socialismu (scénografie Jan Štěpánek). Stejně jako tehdy většina z nás, i většina postav hry vytěsňuje tristní momenty svého žití do podvědomí. Svému chlebodárci Werlemu, jenž je tak či onak někdy ponížil, využil či zneužil (Jiří Wohanka ho hraje v nalíčení připomínajícím zombie či upíra), je vděčná za to, že jim poskytuje prostředky k vegetování. Továrníkův syn Gregers (Marek Daniel), běle oděný a v odhalování pravdy stejně nebojácný jako Limonádový Joe, jim však otevře oči. Když konečně Hjalmar pochopí, že jeho Gina, se kterou žil čtrnáct let ve spokojeném manželství, byla před tím továrníkovou milenkou, a že tudíž jeho milovaná dcera Hedvika nejspíš bude Werleho dcerou, "vzbouří se". Odejde od rodiny - tak na půl - a trucuje a trucuje. Přitom je stejně směšný jako molitanové přirození, které mu bimbá mezi nohama, když mu Gina pomáhá do kalhot.

Základním inscenačním gestem je zvnějšnění. To, co se skrývá v podtextu, se vyjevuje v maskách, kostýmech (hojně jsou užity tepláky), expresivních gestech i akcích - například "čistý idealista" Gregers se vzteká a dětinsky dupe nožkama, a když svého přítele Hjalmara nutí, aby se podíval pravdě do očí, masíruje ho, leze mu po zádech a tlačí k zemi. Žádná z podivností ale není v inscenaci samoúčelná, vše se stává znakem. Obvykle víceznačným, metaforickým - takovým, který vyvolává trsy asociací, pocity, emoce i ironický odstup. Paradoxem této poetiky je, že mnohé ze své víceznačnost ztrácejí postavy. To nemá co dělat s hereckým uměním. Například Jan Vondráček svým fascinujícím výkonem, aspirujícím na ocenění, dokázal rozehrát četné a často paradoxně propojené polohy Hjalmarova charakteru: hysterii, dobrosrdečnost, neupřímnost k sobě, "machismus", slabošství. Přesto je Hjalmar postavou snad až příliš čitelnou.

Zneklidňující tajemství zůstává pouze dvěma ženským postavám, které mají k fraškám společenských her a předstírání nejdál. A sice Gině, kterou Lucie Trmíková, "hraje" co nejméně, akcentujíc její jemnost a prostotu, a její čtrnáctileté dcerce Hedvice. Do této role obsadil režisér nejstarší členku souboru Jaroslavu Pokornou, jakoby chtěl divákovi ztížit cestu k snadnému dojetí. Při takovém ostrém kontrastu mezi figurou a jejím ztělesněním odkazuje k tajemství lidské lásky, bolesti a slabosti vlastně takřka každé gesto a slovo, natož pak čin, jímž Hedvika nakonec promění frašku v tragédii.

Inscenace tedy divákovi příliš neumožňuje "vcítit se" se do postav, což jistě může mnohé Ibsenovy příznivce popuzovat, za to mu ale pod rouškou zábavy, místy až bláznivé, neodbytně nastavuje parabolické zrcadlo. Jan Nebeský, aniž by opustil svou metaforickou poetiku, vyšel vstříc hravé poetice souboru Hany Burešové. Výsledkem je fascinující a zároveň iritující inscenace.

BRONISLAV PRAŽAN