číslo 42
vyšlo 10. 10. 2005
Jak to vidí
Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
IN MEDIAS RES
Svět, kde se neodpouští
Souhlasím s novinářem, který napsal, že televizní programy VyVolení a Big Brother, včetně jim podobných, znamenají jakýsi kulturní zlom. Civilizace a kultura, o nichž jsme měli jisté představy, se nám mění před očima. Filozof Karel Kosík by možná řekl, že to je snad až nějaké nové paradigma, co právě nastává. Myslel jsem si to. Mluvilo se přece o tom, že přijde věk Vodnáře, hnutí New Age pořád signalizovalo duchovní proměny, ale toto? Že tak bude vypadat nový obzor lidské kultury, ke kterému se v 21. století ubíráme, to by mě ve snu nenapadlo.
Ne, nebojte se, nebudu psát o těch televizních programech, které jsou tak významné, že zaplňují stránky našich deníků a zabírají prostor a čas v kultuře českého národa a předtím mnoha národů jiných, ale o něčem mnohem méně důležitém. O dobru a zlu. Jak to teď s nimi je. Myslím si, že i tam, ve věčném souboji dobra a zla se cosi proměnilo, co by stálo za zaznamenání.
Zlo se hodně rozšířilo, to je jasná věc. Satan zabral už příliš mnoho místa v postmoderním světě, že i Vatikán se znovu odhodlal k vymítání ďábla a potlačování satanismu. Ostatně i teď cítím, že mi satan vede ruku a nutí mě, abych si z toho dělal legraci. Pro tentokrát se ještě ubráním, protože vím jistě, že Vatikán dělá proti satanovi stejně příliš málo a jako instituce ani víc dělat nemůže. Nepochybuji o přítomnosti satana v našem světě, protože jsem ho sám nedávno viděl. Byla to taková normální konverzace s přítelem a jeho ženou a hovořilo se o eutanazii. O případu jisté Terri S., na který se jistě pamatujete. Byla v komatu, ale vypadala jako živá se všemi možnými reakcemi. Otázka byla, jestli ji odpojit a ukončit její život. "Ano, samozřejmě," říkali moji přátelé a neměli nejmenší pochybnost. Já však ano. "Vždyť přece lékaři nevylučují možnost zázračného obratu." (V těch dnech popisoval dr. Cyril Höschl podobný případ náhlého uzdravení. Mimochodem, noviny tomu článku daly titulek s právě opačným významem: Život, který nemá cenu, je lepší ukončit.) "To už není život, nemá to smysl. Odpojit je jedině správné," říkali přátelé. A já znovu: "Ale lékaři v její nemocnici ji chtějí ponechat na přístrojích. Dokonce se našel člověk, který to bude všechno neomezeně platit." - "Odpojit!" - "Počkejte, vždyť by to nikomu nevadilo, jen by tam prostě dál ležela." - "To není k ničemu. Odpojit!" Bez dalších argumentů trvali na svém. V té chvíli jsem zvedl zrak a podíval se jim do tváře. Byli celí proměnění. Oči jim zezelenaly, obličej se trochu zkřivil zvláštním napětím, nepříjemnou křečí. Jako by to nebyli oni, jejich očima se na mě díval satan. Nemusíte tomu věřit, můžete si myslet, že to bylo jen vzrušení z prudkého rozhovoru. Je to jedno, stejně jako je jedno, jestli říkáme zlu satan nebo satanovi zlo.
Protože většině lidí dnes naskakují rudé skvrny při slovech Bůh a satan, zůstanu také u pojmenování "zlo". Je stará známá věc, že zlo je přitažlivé. Proto se asi mí přátelé postavili (tak si to vysvětluji) na stranu zlého a noviny vybraly zlý titulek. Přitažlivost zla se umocňuje tím, že se o něm vypravují poutavé příběhy. Některé jsou ze života - to, když o zlu, to jest o světě a našem životě v něm, referují média, jiné jsou vymyšlené. Nejlepším vypravěčem takových příběhů je film. Všiml jsem si, jak jednoduchý je recept, který na mě uplatňuje běžný hollywoodský film. Je to klasická rovnice: ze zápletky vzniká nenávist, po nenávisti přichází pomsta. Skoro každý takový děj ve vás nejprve vzbudí hněv a nenávist, potřebuje probudit právě tyto emoce, aby pak mohl nasadit násilí pomsty.
Zajímavé je, že stejným způsobem si počínají i média. Každá (přitažlivá) zpráva je v podstatě vedena podobným způsobem: na začátku se popisuje nepříjemnost z politického nebo společenského života = nenávist, následuje výzva k potrestání, nebo aspoň hrozba trestem = pomsta. Tento model, který tak připomíná americké westerny, kde po vyvraždění farmářovy rodiny nastupuje mstitel, má své kořeny, jak známo, v antické tragédii. V popsaném schématu, které provází lidstvo, hraje svou roli katarze, očištění, úleva, uspokojení. Také v antickém dramatu předcházela katarzi drsná odplata. Orestes, v nenávisti a touze po pomstě, zavraždil matku a jejího milence. Ale právě o lidský pocit katarze šlo, když po antice přišlo křesťanství s motivem odpuštění. Šlo o dobro a zlo. Civilizace se pozvedla z prachu starověku, kde platilo "oko za oko, zub za zub" a člověk obdržel manifest lásky jako možnost dalšího polidštění.
Byly to zlaté časy, kdy odpuštění vytlačilo pomstu! Kdy člověk se cítil víc člověkem a méně zvířetem. Ty časy jsou už pryč! V našem světě se už zase neodpouští!
Jak je to možné? Kam jsme se to propadli? Ani jsme to nepostřehli a žijeme v jiné kultuře. V nesmiřitelné, svým způsobem pohanské, kde je dovoleno vše. Jen tak je možné, že se rozumní lidé dívají na to, jak se chovají omezení hlupáci v televizních klecích, aby získali peníze. Jen tak je možné, aby psychoterapeutka Fifková vyzývala rodiče, aby nechali děti sledovat tyto televizní programy. Stejně je to prý v životě nemine, říká a připravuje sama sobě a svým dětem svět, kde se neodpouští. Kde nelze odpouštět, protože musíte uhájit holý život.
Televize, filmy, počítačové hry, to jsou naše mýty, ze kterých přejímáme vzorce chování. Ať si o jejich vlivu pochybují odborníci, jak chtějí, jiné vzorce nemáme, neboť ty původní jsou potlačeny na minimum. Je lepší pomsta než odpuštění, zní příkaz doby.
Byl bych rád, aby měl tento článek nějaké katarzní vyústění, které by vyvolalo pocit uvolnění, uspokojení, štěstí. Uspokojilo by mě, kdybych věděl, že neodpustíte nikdy lidem, kteří se provinili na vašich dětech. Učitelům neodpustíte, že nebrání dětem kouřit před školou a odmítají je pohlavkovat, když od nich uslyší sprostá slova. Ředitelům neodpustíte, že nepohlavkují učitele. Ministrům, že nepohlavkují ředitele. Předsedovi vlády, že nepohlavkuje ministry. Buďme na ně tvrdí! Ať má aspoň zlo, které se nás všech zmocnilo, nějaký smysl!