číslo 13

vyšlo 20. 3. 2006

Dívejte se

Osudově vznícená vášeň zaslepuje

Pondělí 27. března, ČT 2, 21.25

Krejčíkovu verzi Strindbergovy Slečny Julie uvedla ČT nedávno, nyní - jakoby pro srovnání - zařadila anglické zpracování Mika Figgise. I on dodržuje původní dramatické rozvržení - příběh se odehrává převážně v kuchyni panského domu, soustředěn do jediné noci roku 1894. Toto prostorové omezení však dovoluje maximální koncentraci na jednotlivé postavy, na proměny jejich vztahů, na měnící se role, které zastávají, na tajené běsy v hlubinách lidské povahy. Režisér staví na tezi, že zdánlivě uspořádané vztahy založené na stavovském principu jsou pouhou iluzí, protože stačí vhodné podmínky, aby se všechny konvence rázem zvrhly, aby touha ovládat a přikazovat vytryskla jako přirozená potřeba a nikoli jako důsledek dodržovaných konvencí.

Slečnu Julii zastihneme na začátku filmu jako rozmarnou, rádoby panovačnou a současně vyzývavou odkvétající dívku, která si pohrává s ponižujícími příkazy, aniž by překonala rozměr pouhé pózy. Sluha Jean je naproti tomu odměřeně úslužný, přitom si jistý svou převahou, kterou posléze plnou silou uplatňuje. Zaznějí hořké stížnosti na sociální rozdíly, které Jean trýznivě prožíval, zatímco Julie si je vůbec neuvědomovala (avšak i ona zažívala svá, byť jiná traumata) - vysvětluje se tak nahromaděná nenávist vůči panstvu, touha aspoň takto zástupně je ponížit. Jean není poživačný primitiv, jak někdy býval vykreslován, je to cílevědomý muž, v Julii - pokud by s ním odešla - a jejích penězích vidí záruku vlastního společenského vzestupu. Navíc se důraz spíše přesouvá právě na něho.

Již výchozí text obsahuje výrazné sexuální motivace a Figgis je bez zábran zviditelňuje: i skrze ně se uskutečňuje proces podmanění. Sexuální obhroublost, jaká se projevuje i u ostatního služebnictva, se tak vytyčuje jako určitý středobod - však okamžik soulože mezi Jeanem a Julií se rozkládá do dvou souběžných záběrů, zachycujících dění z různých úhlů (zatímco jedna kamera se soustředí na obličej, druhá panoramuje slastí zmítaná těla). Tímto okamžikem jako by padly veškeré ohledy, do zkratovitého jednání obou postav nutně vstupují násilnické prvky a Julie na zažité ponížení reaguje sebedestruktivně.

Režisér si pozorně všímá každé změny postoje, každého výrazu ve tváři, kuchyní krouživě proplouvá díky ruční kameře, která je protagonistům nepřetržitě v patách. Herectví se vyznačuje mimořádnou výrazovou proměnlivostí, oba protagonisté (Peter Mullan a Saffron Burrowsová) dokonale zvládají jednotlivé postoje v mluvě i gestech, zejména proces, jak zatlačované pocity znenadání explodují ve své pravé podobě. Jediným sporným okamžikem je přílišná, časově zhuštěná a tudíž málo věrohodná výměna emocí, k níž během večera tříkrálového dojde. To režisér již nedokázal potlačit. Škoda.

JAN JAROŠ