číslo 13

vyšlo 20. 3. 2006

Navštivte

Ve Fimfáru se spojily generace filmařů

Setkání několika generací tvůrců animovaného filmu (od třiatřiceti do třiaosmdesáti let) ve Fimfáru 2 lze vnímat s trochou nostalgické symboliky. Především však dalo vzniknout úctyhodnému dílu. Společná cesta se už jednou osvědčila, když Vlasta Pospíšilová a Aurel Klimt v menším týmu vytvořili pásmo loutkových pohádek Jana Wericha provázených autentickým slovním podáním autora (Fimfárum Jana Wericha, 2002); nyní se k nim přidali režiséři Jan Balej a Břetislav Pojar a vedle Baleje i výtvarníci Petr Poš, Martin Velíšek a Pavel Koutský.

K převedení do filmově loutkového tvaru vybrali čtyři Werichovy texty s bohatou paletou příležitostí k  rozehrání fantazie, akčních situací, zemitých atributů lidových pohádek i humoru. Nosným svorníkem je tu půvab duchaplného textu i nenapodobitelného hlasu Jana Wericha. (Tedy - ne tak zcela nenapodobitelného: částečně, byť jen v malé míře, jej zdařilou hlasovou imitací "nastavuje" v nutných případech Ota Jirák.) Balej zvolil svéráznou variaci na pohádku Hrnečku vař, kterou Werich nazval Moře, strýčku, proč je slané, Pospíšilová renesančně lascivní humorný příběh Tři sestry a jeden prsten, Klimt orientální Tři hrbáče z   Damašku s dávkou pohádkově přímočarých kruťáren, Pojar klasického Palečka o malém človíčkovi, co všechny přechytračí a stihne přitom zůstat roztomilým kloučkem.

Nikdo z   autorů nešel proti textu, naopak, všichni na něm staví; nic proti tomu, avšak film je přece jen nejpůsobivější tam, kde se tvůrcům daří přidat i něco originálního, filmově svébytného, s vtipem i fortelem rozvinout původní nápady vypravěče, zkrátka dát jim křídla. Daří se to třeba v pohádce o původu soli v moři, kde rodina podřimuje u televizoru a peklo má rozmarně moderní podobu s výtahem do podzemí a Luciferem, který hraje šipky. Nebo ve vyprávění o třech sestrách, které sice drsně zašpásují s partnery, ale nakonec se svorně sejdou ve všeobecném porozumění pro rozpustilé žertování. Paleček je roztomilý už sám o sobě - ani nemůže být jiný, když je tak maličký a chytrý zároveň. Výtvarná podoba z   dílny Pavla Koutského ho trefně vystihuje v působivém kontrastu k  loupežnickým i jiným příšerkám, s nimiž zápasí, a přidává i úsměvně noblesní postavičku krále. Hrbáči z   Damašku jsou ovšem trochu ztěžklým akčním thrillerem a jeho tři hrdinové tak oškliví (až příliš), že si snad ani nezaslouží jiný osud, než jakým je autor obmyslil.

Každý z   animovaných příběhů má - vedle rozdílné výtvarné podoby a rukopisu autorů - samozřejmě i jiný rytmus a dynamiku. (Odlišné vidění tvůrců však není dáno generačními rozdíly, ale uměleckým rukopisem.) Je to sice pochopitelné, ale celku by přece jen prospělo, kdyby pohádky víc "držely pohromadě". Pouhý Werichův hlas na to pokaždé nestačí. Na výsledném dojmu se naproti tomu příznivě podepsala klasická ruční animace, tj. úsporné využívání počítačové techniky - například při tvorbě triků či následném zpracování. Připomenutí dobré české loutkářské tradice Fimfáru určitě sluší.

AGÁTA PILÁTOVÁ