číslo 13

vyšlo 20. 3. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

60. léta? Skok vpřed a do výše

Na svém více než rok starém albu Good Morning, Friend vzdává zpěvák, banjista, autor a překladatel Robert Křesťan písničkami interpretovanými v původním jazyce hold svým oblíbencům - Bobu Dylanovi, Marku Knopflerovi, Tomu Waitsovi, Krisi Kristoffersonovi či Johnu Fogertymu. V duchu těchto inspirací se tak trochu nese i rozhovor, který Křesťan poskytl autorům vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří (vysílá každou sobotu v 16.30 ČRo 2 - Praha).

Někde jsem četl, že k  impulsům, které vás přivedly k  hudbě, patřily i písničky divadla Semafor. Zdá se, jako by v české populární hudbě všechny cesty vedly do Semaforu a odtud dál...
To je pravda. Rozhodně vedle talentu mě k  hudbě, k  její akustické podobě, ke country a k  banju, což byl už můj klíčový nástroj v dětství a mládí, nasměrovaly písničky Semaforu. Zvláště ty od Waldemara Matušky, který hrál na banjo, jehož majitelem byl Jiří Suchý.

Narodil jste v Počátkách na Českomoravské vrchovině. Cítíte uvnitř sebe něco z   atmosféry toho místa?
To nevím, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, co ve mně z   této oblasti zůstalo, ale rozhodně vím, jak na mě celá jihočeská krajina a potažmo toto město působí. Vždycky se ve mně něco pohne. Mám tam stejný pocit jako v Brně, které považuju za svůj domov stejně jako jižní Čechy.

Kdybyste si měl zahrát se svým původem ještě navíc v kulturním slova smyslu, považoval byste za svůj domov i Ameriku, která je velice těsně spojena s vaší hudební tvorbou, překladatelstvím a koneckonců i s jinými uměleckými zájmy?
Souhlasím s vámi, že bych v tomto smyslu své domovy početně ještě rozšířil a k  řečenému přidal ještě Texas nebo Nové Mexiko. Kdybych se narodil někde za oceánem, ve Spojených státech amerických nebo v Kanadě, tak bych se ale na všechno asi díval úplně jinak. Jako dlouholetý milovník americké hudby, amerického filmu, americké literatury a jako kluk zamilovaný do amerických mýtů, si celou situaci patrně romantizuju. Je správně a dobře, že žiju v Brně a maličko si sním o tom, že bych mohl nějaký čas prožít v Americe.

Váš vztah k  americké kultuře je však podložen velmi hlubokými znalostmi například bluegrassové hudby, a není tedy v žádném případě naivně povrchní. Potkalo vás někdy období, ve kterém byste prožíval výraznější deziluzi z   tamního způsobu života?
Deziluzi rozhodně ne. Pokud jsem mluvil o romantickém vztahu, tak ten mi nezakrývá oči, abych neviděl negativní stránky amerického způsobu života, stejně jako mi mé češství nebrání, abych viděl negativní projevy zdejšího života.

Vaší velkou láskou je Bob Dylan. Před časem opět koncertoval v Praze a druhý kanál České televize souběžně vysílal dvoudílný Scorseseho dokument o Dylanovi. Řekl vám ten film něco nového?
Ještě nedlouho před tím jsem četl první díl Dylanovy autobiografie Kroniky, ke které jsem se dostal zhruba rok po tom, co vyšla. Já se totiž autobiografiím známých zpěváků a muzikantů nějak vyhýbám, protože mi dost často zasahují do obrazu, který jsem si o těch umělcích vytvořil na základě jejich tvorby. Jenže v tomto případě jsem Dylana, jako už dříve, mimořádně podcenil. To, co napsal, není nějaká plochá autobiografie, ale umělecká literatura mimořádné síly i zručnosti. Z   toho důvodu jsem přistupoval ke Scorseseho filmu "předpřipraven", ale nemohu říct, že by mě ničím nepřekvapil. Například mě překvapila Dylanova silná sebeironie, s níž nahlíží na svůj život a na to, co v něm udělal. Myslím, že je to skvělý film.

A jak se vám líbil ten poslední Dylanův pražský koncert?
Mně se vždycky líbí. Pokaždé si na Dylanovi něco najdu.

Jak jste se dostal k  angličtině?
Chodil jsem na základní školu s rozšířenou výukou jazyků, takže jsem měl místo dvou hodin ruštiny hodin pět, ale k  tomu naštěstí tři hodiny angličtiny. To je jediné mé formální vzdělání ve věci anglického jazyka. Potom jsem poslouchal anglicky zpívanou muziku a postupně jsem začal v tom jazyce číst. To je všechno.

S kapelou Druhá tráva teď volíte akustický zvuk. Je to i proto, že vám dovoluje něžněji, jemněji, tudíž přesněji vyjádřit obsah vašich písniček?
Akustický výraz je jemnější, ale to není pro mě nějaká absolutní hodnota a nemohu říct, že mu dávám nějak z   principu přednost před tvrdším elektrickým výrazem. A nedá se tím vysvětlit, proč naše kapela zrovna v této době volí akustický zvuk.

Překvapila vás nějaká vaše písnička tím, že začala žít zcela jiným životem, než ve který jste na začátku doufal?
Budu mluvit o osudu jediné své písně, která vešla do velmi širokého povědomí - tedy o Panence. Nedávno mi zavolal někdo z   rodiny, abych se honem běžel dívat na televizi. Tam seděli okolo stolu lidé a zpívali tuto mou píseň, což jsem poznal až po několika taktech. V tu dobu jsem ustrnul, jak se ta písnička v lidovém podání změnila a jak se z   ní stala odrhovačka. Uvažuju, že Panenku budu zase na koncertech zpívat pravidelně, aby se nezapomnělo, jak má znít.

Poslední otázka bude pro zaměření tohoto cyklu rozhovorů typická. Co podle vás způsobilo, že se dnes hovoří o šedesátých letech jako o fenoménu?
Rozlet mysli. U nás po tuhých padesátých letech došlo k otevření klapek. Pevných konvencí se ale počátkem šedesátých let zbavoval také Západ. Svět už nebyl tak nepřekonatelně rozdělen železnou oponou a ohrožován jadernou válkou. Pouze tím však onen fenomén vysvětlit nelze - svou roli tu sehrálo i cosi tajemného, co dopomohlo k  obrovskému kulturnímu skoku vpřed a do výše.

JIŘÍ KASAL