číslo 13

vyšlo 20. 3. 2006

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Za třináctým oknem - smrt

Záhy potom, co v roce 1968 vstoupil Karol Sidon do literatury, prohlásil: Jenom když budu psát o sobě, bude to mít nějakou cenu. (?) Psát o věcech, které znám jako nikdo jiný a obnažovat, co je ve mně nejbolavější: to jsou vždy věci nejprostší. A vskutku, takřka pro veškerou Sidonovu tvorbu je typické, že uvažuje o vlastní identitě, že se snaží nemilosrdně poznat sama sebe a nalézt pravé hodnoty života. Platí to i o jeho rozhlasové hře Třináct oken, která měla premiéru v roce 1991 a nedávno (28. 2. 2006) jsme mohli na stanici Vltava poslouchat její reprízu.

Drama Karola Sidona Třináct oken vzniklo v roce 1977, v období, kdy se autor stále intenzivněji začal zabývat otázkami filozoficko-náboženskými. Je to hra výrazně autobiografická, s nesmírně komplikovanou stavbou, v níž se (jak to bývá pro Sidona typické) neustále prolíná několik časových a dějových rovin. Orientace v těchto několika dějových vrstvách je o to obtížnější, že se celá dramatická kompozice nese v určitém básnickém duchu. Její jednotlivé sekvence vyrůstají z metaforického vidění, jsou načrtnuty zkratkovitě a v náznacích, pracují s alegorickými obrazy a náročnou symbolikou. Do jedné z časových rovin hry, která probíhá po invazi spojeneckých vojsk v srpnu 1968 a pokračuje obdobím tzv. normalizace, se promítají osobní zkušenosti pronásledovaného a neplnoprávného člověka, který úporně vzdoruje tyranii vyšetřovatele a brání všechny pokořované. Ale nemylme se, byť je toto téma statečnosti a zrady velmi silné, není zdaleka jediné. Od výchozího obrazu, v němž je na ulici nalezen zraněný, polomrtvý muž, se do stavebního asociativního řetězce prolínají bez ustání další témata - téma viny a téma svědomí, téma lásky, věrnosti a promarněných vztahů, téma života a smrti, neboť "když rozbiju všech třináct oken, uvidím Smrt, a kdo uvidí Smrt, ten nikdy neumře?" Úvahy hlavní dramatické postavy, kterou dramatik nazval neobvyklým slůvkem Ty, ústí v desítkách otázek - "Proč jsem přišel na svět?", "Proč se lidé nenávidí?", "Proč se neumíme milovat?" - a mnohé z   nich zůstávají bez odpovědi. Absurdní dialog navozuje absurdní životní situace, v nichž se ve vysoké nadsázce vyjevuje např. i hrůzný symbolický obraz jakýchsi zvířecích bestií, jejichž "slepý automatismus žravosti a ničení" vrcholí úděsným požíráním dětí.

Nelze pochybovat, že připravit a uvést tak složitě strukturovanou hru, jakou Sidonových Třináct oken představuje, musel být pro režiséra Jiřího Horčičku úkol značně nelehký. Musel se např. vyrovnat již s takovým základním úskalím, jímž je prostý fakt, že posluchač by se měl zorientovat ve více než pětadvaceti postavách, které do hry zasáhnou a hned z   ní zase třeba zmizí, které se střídají v rychlém sledu a vstoupí jen s několika replikami, po nichž se zase na delší dobu vytratí. Při tom všem se navíc neustále proměňuje dramatický čas. Pokud posluchač přečkal expozici a smířil se s tím, že nesleduje chronologicky a logicky vystavěný příběh s klasickým "aristotelovským" dějovým obloukem, pak byl svědkem řady emocionálně vypjatých, silných scén. Patřily k  nim např. režijně i herecky propracované obrazy výslechů, v nichž výborný Viktor Preiss (jako hrdina Ty) vedl své úporné, interpretačně detailně prokreslené diskuse se svým vyšetřovatelem (Luděk Munzar). Režisér Jiří Horčička také našel citlivý způsob zvukového ozvláštnění, jimž se snažil jednotlivé časové vrstvy odlišit.

Klub rozhlasové hry, v jehož rámci se Sidonovo drama vysílalo, se podle tradičního ohlášení obrací k  náročnému divákovi. Nepochybuji o tom, že Třináct oken našlo takové diváky, které netřeba přesvědčovat, že dílčí střepy mozaiky mohou vytvořit působivý obraz. Přesto jsem se neubránil otázce, zda Sidonovo drama zůstává dnes stejně živé, jak bylo před takřka třiceti lety, když vzniklo, a je-li stejně působivé, jak před patnácti lety, kdy mělo svou premiéru. Máme hru přijímat pouze jako varovný obraz doby, která se snad, probůh, již nikdy nevrátí? Pravda, není to málo. Ale dokážeme-li v ní navíc zaslechnout i to, že "každý z živých musí rozbít svých třináct oken", pak v ní najdeme víc než jen kapitolu nedávné historie.