číslo 13

vyšlo 20. 3. 2006

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

ZKRAJE TÝDNE

Stovky spravedlivých

Skandály střídají skandály, prezident se dohaduje s premiérem o pochybnou čest, kdo z   nich a kde si má stisknout ruku s Putinem, další politici zvyšují hlas a stupňují vulgaritu. Je to všechno hlučné a nudné. V té morální pustině jsem hledala něco, co by mě potěšilo. A objevila jsem to na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, jehož pražská část už sice skončila, ale letošní, v pořadí osmý ročník stále ještě probíhá v několika dalších českých městech.

Během jednoho festivalového týdne bylo v šesti pražských kinech promítnuto 119 dokumentárních filmů o lidských právech, ale i o lidském utrpení. Film Džíny z   Číny ukázal zoufalé pracovní podmínky v zemi, s níž se už zase přátelíme, další dokumenty zachytily "obchod s lidským masem", jiné zase Ukrajince putující do Španělska, Itálie a Řecka za prací, aby uživili svoji rodinu. Tematická sekce Gender Montage přinesla sérii filmů z   postsovětského prostoru, další sekce snímky o soužití Evropanů s muslimy. Velký zájem byl o film Darwinova noční můra, pojednávající o hladomoru v Africe, v místech, kde se ještě před desetiletím dalo žít. Romantický film Oděsa, Oděsa zase ukázal smutek lidí, kteří byli ve svém rodném městě diskriminováni jako Židé a po odchodu do Izraele jsou diskriminováni zase - tentokrát jako "Rusové".

Skoro po každém filmu následovala diskuse, součástí festivalu byla i řada doprovodných akcí. V Divadle Na zábradlí například předčítaly herečky z   libereckého divadla zdramatizované části knihy Petry Procházkové Aluminiová královna, aby upozornily na existenci občanského sdružení Berkat, zaměřeného na pomoc civilnímu obyvatelstvu Čečenska, a také na vyhlazování tohoto malého kavkazského národa. Stejnému tématu byl věnován i jeden z vítězných filmů Čečenské pohlednice, který natočil švýcarský režisér Eric Bergkraut. Vlastně nenatočil, sestavil ho z více jak stovky videokazet, které byly z   Čečenska propašovány do zahraničí organizací Válečné echo. Kazety obsahují záběry plačících čečenských matek, trosek domů a zohavených těl v masových hrobech.

Ale zpět k tomu, co mě na festivalu Jeden svět potěšilo. Skutečnost, ve většině filmů zachycená, to samozřejmě nebyla, ta je hrůzná. Potěšil mne ale fakt, že většina festivalových projekcí se setkala s obrovským zájmem diváků, kina byla zpravidla zaplněna do posledního místa, občas se stály fronty na lístky či alespoň na možnost zúčastnit se diskuze. Navíc, mezi diváky byli ze dvou třetin mladí lidé. A tak jsem si vzpomněla na příběh o Lotovi, který prosil Hospodina, aby zachoval města Sodomu a Gomoru, najde-li tam alespoň deset spravedlivých. Tento příběh se opakuje jak ve Starém zákoně, který přijímají Židé i křesťané, tak v koránu - posvátné knize islámu. Když se o přestávkách mezi promítáním rozsvítilo a já si prohlížela tváře diváků, bylo mezi nimi těch spravedlivých o mnoho víc než deset. Povzbudilo mne to: nebudeme vyhlazeni, nezahyneme. A já si mohu klidně dál číst naše lokální (nebo lokajské?) zpravodajství.