číslo 23

vyšlo 29. 5. 2006

Dívejte se

V hadím hnízdu bláznivých feministek

Pondělí 5. června, ČT 2, 21.30

Federico Fellini rád útočil na pokrytectví, ať již se skrývalo za důstojností církevních hábitů, maloměstských darmošlapů či společenské smetánky - a ve filmu Město žen (1979) připojil feministky. Hlavní hrdina, jehož po mnoha letech opět ztělesňuje Marcello Mastroianni, se nedopatřením ocitne v hotelu, kde právě hodlají sněmovat bojovné ženy, hlásající potřebu vymanit se z odvěkého mužského ujařmění.

Mastroianniho Snaporaz, stárnoucí človíček, spíše jen trapný odlesk někdejšího svůdníka (jak dokáže hned úvodní vlaková scéna), se tak ocitá v prostředí, kde je vnímán jako nevítaný vetřelec. Zprvu Fellini rozvíjí očekávatelnou satirickou nadsázku, opět spatříme oblíbenou přehlídku odpuzujících lidských tváří, feministický kongres nabídne plejádu bizarních aktivit: jogínské cvičení, promítání filmů o ženské policii a mužské prostituci, reportáž o ženě se šesti manželi, bizarní rodinné scénky. Ale zanedlouho se nadsázka začíná mísit s fantaskností, s rozbujelými vizemi, kdy nebožák si dokonce musí nasadit kolečkové brusle, všimneme si jmenovitých odkazů, obrazových i zvukových, na režisérovy dřívější filmy. Znalci Felliniho tvorby se jistě zatetelí, mohou luštit a jednotlivé úlomky skládat jak křížovku.

Město žen zaujme - podobně jako Satyrikon - svérázným scenografickým pojetím, v téměř surrealisticky laděném výjevu Snaporaz prochází místnostmi vyzdobenými nesčetnými falickými a vaginálními symboly, útočí na něho policistky v hitlerovských uniformách, pod postelí objeví tajemný otvor, z něhož pak vyjíždí po obrovském tobogánu... Fellini, přiznávám, že na můj vkus dosti zmateně a křečovitě, se zcela poddal asociativní snové skladbě, která popírá jakoukoli logicky zřetězenou souřadnost, když líčí příhody svého hrdiny, kterého opět můžeme chápat jako svého druhu režisérovo alter-ego. Zdenek Zaoral ve Felliniho monografii shrnul: „Ve Městě žen lze najít snad nejbohatší a nejúplnější galerii ženských typů i archetypů. Fellini se nevysmívá jenom jim, ale i sám sobě a mužským samcům; a dále pokračuje v demaskování felliniovské legendy. Nesetkáváme se už s žádnými jeptiškami, kardinály a preláty, ale s esesáky, teroristy a inkvizitory - všichni jsou v intencích tvůrčího záměru reprezentováni ženskými postavami.“

JAN JAROŠ