číslo 23

vyšlo 29. 5. 2006

Televizní glosář

Kasárenské leporelo ve stínu hokeje

Pro autory to musí být jako scéna z hodně zlého snu: na jednom veřejnoprávním programu se odehrává poslední dějství dosud vítězné cesty našich hokejistů za titulem světových mistrů a na druhém má souběžně premiéru jejich nový televizní film. Předposlední květnovou neděli se podobná noční můra stala realitou pro scenáristu Karla Čabrádka a režiséra Václava Křístka. Mimo dohled milionů hokejových vlastenců se tentokrát ocitlo jejich Rajónové blues.

Vojenská absurdita patří k vděčným tematickým evergreenům nejen celé světové literatury i dramatiky, ale i nekonečné řady nejrůznějších historek, které dokáže z rukávu sypat každý někdejší záklaďák. Vyčerpávající seznam příslušně typizovaných rekvizit, postav a situací, kolem nichž se obvykle točí, by pravděpodobně dokázal vyjmenovat i každý majitel modré knížky. Právě notorická známost standardizovaných ingrediencí bývá „jistotou“, na kterou obvykle spoléhají noví a noví autoři kasárenských leporel. V české tradici veselého švejkování - na rozdíl od Haškova pravzoru většinou důsledně oproštěného od hlubší existenciální roviny - jim stačí nasypat všechny přísady do jednoho hrnce, vše promíchat a servírovat.

Přesně podle receptu na „ten nejlepší dort“, opsaného od Čapkova pejska a kočičky, postupoval i Karel Čabrádek. Pátrat, odkud si jednotlivosti do svého vojenského eintopfu s hrdým podtitulem „tragikomický hudební film o povinné vojenské službě v období konce normalizace“ vypůjčil, nemá žádný smysl. Všichni ti primitivní mazáci, přiopilí důstojníci, ruští generálové, lampasácké dcerky a ostatní karikatury jsou stejně „klasické“, jako volně řazené situace, do kterých je zasadil. Jedinou výjimkou, kterou by nebylo slušné přejít, je nepřiznaná výpůjčka toho, co snad mělo posloužit jako hlavní dramatická zápletka.

Příběh o nepatřičné vojenské jazzové hudební produkci, která v padesátých letech osudově zasáhla do života zúčastněných, sepsal kdysi Josef Škvorecký v povídce Píseň zapomenutých let. Na rozdíl od oné tradice ukrutně veselých historek z vojny je jeho povídka dodnes skutečně tragikomickým, sugestivním svědectvím o absurditě místa a doby. Čabrádkova bezzubá variace téhož, mechanicky a nesmyslně přepsaného a přesazeného na rock'n'roll v polovině let osmdesátých (!) je blábolem už dnes. Nejen pro pamětníky.

JAN SVAČINA