číslo 23

vyšlo 29. 5. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Soužití s lidmi je nad všechny kariéry

Do svých 33 let nebyl snad ani smutný, natož pak depresivní a najednou střih a 14 dní koukal do jednoho bodu v místnosti a mluvil na sebe nahlas. I nejbližší kamarádi mu říkali: „Honzo, nesmíš se tak sledovat, dojdi si k doktorovi, ať ti dá nějaké léky na hypochondrii.“ Diagnóza ale zněla: roztroušená skleróza. Nejhorší deprese zmizely ve chvíli, kdy našel lidi, kteří mu začali pomáhat vyrovnávat se s nemocí. Patří mezi ně i BOBŠ, tým pražského Divadla V Dlouhé, kde Jan Borna působí jako kmenový režisér. Divadlo letos slaví 10. výročí a v rámci udílení cen Alfréda Radoka získalo titul Divadlo roku 2005. Jan Borna v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha potvrdil, že to vnímá jako určitý závazek do dalších let, protože ve chvíli, kdy divadlo začne být spokojené s tím, co dělá, tak vlastně končí.

Nevyjadřujete se jen činoherními prostředky, ale používáte předměty, loutky, materiál. Co je pro vás v divadle tohoto typu důležité?Především skupina lidí, která vytváří představení. V Dlouhé jsme se spojili se skupinou Hanky Burešové, která měla velkou činoherní zkušenost, my zas loutkovou a v mnohém jsme se vzájemně obohacovali. Vzniklo tak syntetické divadlo, které hodně pracuje s hudbou a výtvarnem. Výtvarník a muzikant jsou moji nejbližší spolupracovníci: se scénografem Jaroslavem Milfajtem a hercem Janem Vondráčkem, který naštěstí přistoupil na to, že bude taky psát hudbu, vytváříme celý scénář, vymýšlíme různé alternativy a možnosti metaforického vyjádření. S herci se pak pokouším pracovat tak, aby se z nich stali spolutvůrci inscenace a nebyli jen lidmi, kterým řeknu, aby šli doleva, pak zvedli ruku a pronesli určitou větu. Nikdo neví, kam se během zkoušení dostaneme; je to krásné tajemství, pro které mám zkoušení rád.

Herci vám tedy nabízejí nápady a vy si z nich vybíráte?
Vždycky musí přijít fáze, kdy se všechna energie a nápady složí do určité formy a já s vizí té formy přicházím. Evald Schorm, který mě hodně ovlivnil, říkával: „Režisér musí mít v kapse pecku, kterou zasadí. Dopředu neví, jak bude vypadat strom, který z pecky vyroste, neví, kde bude mít jaké větve a kde jakou soušku. Ale musí dobře vědět, že pecka, kterou má v kapse, je třešeň, a že s herci budou tedy pěstovat třešeň.“ Tragédie začíná ve chvíli, kdy má člověk v kapse pecku od třešně a jde pěstovat švestku…

Zatím poslední vaší inscenací je Myška z bříška. Je určená dětem i dospělým?
Byl bych rád, kdyby na toto představení chodili rodiče s dětmi a třeba těhotné ženy se svými malými dětmi. Uvidí příběh o tom, jak si maminka povídá se svým budoucím miminkem, které je ještě v bříšku. Neví, jestli to bude holčička nebo chlapeček, tak mu říká neutrálně Myško, aby ho neurazila. Je to taková předrodičovská výchova a doslechli jsme se, že nějaká paní doktorka prý doporučuje naše představení v rámci gynekologické mateřské poradny. Jsme tedy představení na recept…

Působíte také na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla, dá se divadlo naučit?
Nedají se naučit žádné návody, ale je možné studenty inspirovat. Pedagog není člověk, který ví, jak a co dělat, ale má delší zkušenosti a tím pádem může adeptům pomoci rychleji najít některé otázky. Ale odpovědi na ně si stejně musí objevit každý sám. Snažím se zejména herce, ale i režiséry a dramaturgy inspirovat k tomu, aby byli tvůrci, aby jenom neposlouchali příkazy někoho jiného. Naše katedra je nejen loutková, ale taky alternativní, což znamená, že hledá i jiné způsoby vyjádření než zná činohra. Práce s loutkou přináší tvůrci příležitost, aby na sebe nahlédnul trochu zvenčí; je to taková terapeutická funkce, kdy se člověk zbavuje různých svých bloků. Ve škole se taky snažíme, aby studenti věděli, že tvorba je něco, co se nedá předem dost dobře naplánovat. Důležité je i poznání režiséra Jana Grossmana, který říkal: „Divadlo se nesmí brát moc vážně, ale musí se dělat pořádně.“

Kromě divadla se věnujete také psaní poezie, co vás přivedlo k tomuto druhu vyjádření?
Básničky o lásce píšu asi od patnácti let, ale děvčata na ně nezabírala. Nikdy jsem neměl potřebu své verše publikovat, ale před patnácti lety mě potkala roztroušená skleróza, tedy úplně mezní autoimunitní onemocnění, kdy se vaše tělo domnívá, že jeho nepřítelem je obal od nervů a vysílá na něj obranné látky, které se hromadí, vzniká zánět, obal praská a nerv odumře. Diagnóza je bez přesné prognózy, každý člověk tuto nemoc prožívá individuálně: jsou lidé, kteří v osmdesáti letech lehce napadají na levou nohu a jiní, kteří jsou po roce na vozíku. Když jsem zjistil, že mám roztroušenou sklerózu, nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat, a jednou z možností bylo začít psát básničky. Psal jsem je tak, aby v nich byl humor, aby mi pomáhaly vidět svět pořád vesele. A tento specifický zážitek, zprávu o zvláštním stavu roztroušeného sklerotika, jsem chtěl dát přečíst dalším lidem a tak vznikla první sbírka Malé prosby. Teď se připravuje druhá a jmenuje se Veselá čekárna.

Jak váš život ovlivňuje roztroušená skleróza?
Hodně. Bylo mi 33 let, měl jsem dojem, že kdyby někde ležel kamión převalený na boku, tak ho postavím na čtyři kola. A najednou střih, ležel jsem v nemocnici a dozvěděl jsem se, že můžu být během několika málo chvil, měsíců nebo roků úplně neschopný. Měl jsem mladou krásnou ženu a dvě děti, v divadle spoustu plánů a musel jsem se učit žít s roztroušenou sklerózou. Hodně mi pomáhali lidé a rodinné prostředí: žena, nejbližší okolí a kolegové v divadle, kteří dělají všechno proto, abych mohl pracovat. Nechají mě odpočinout, když potřebuji, vozí mě na vozíku, zařídili plošinu a kolegové z uměleckého vedení na sebe přebírají spoustu povinností, které bych měl dělat já. Díky tomu v divadle funguji zdánlivě normálně. Jde to čím dál hůř a hůř, ale jde to. A já si říkám: dokud to jde, tak to budu dělat. Až to nepůjde, tak si najdu nějaký jiný program.

Přesto říkáte, že vám nemoc pomohla k tomu, abyste se sám se sebou vyrovnal. Jak tomu mám rozumět?
Nemoc mě zachránila od spousty věcí, které lidmi kolem divadla a umění cloumají. Zejména to jsou ambice. Byl jsem strašně ambiciózní, v divadle i v životě jsem toužil udělat zásadní a avantgardní činy a nemoc mi vlastně pomohla se srovnat, uvědomit si svou konečnost a taky to, jak „světové proslulosti dosahujeme zejména na Litoměřicku“, jak říká Cimrman. Přiznat si místo, které člověk má, a pochopit, že daleko důležitější než všechny kariéry a avantgardy je soužití s lidmi, se kterými žiji a pracuji. Zpětně mě to vrátilo do divadla a pomohlo mi to najít nový smysl divadelní práce. Jako vedlejší produkt to kupodivu přineslo i jisté ocenění toho, co v divadle společně děláme.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ