číslo 23

vyšlo 29. 5. 2006

Titulní rozhovor

Jiří Bělohlávek, dirigent

Nedávno jste v televizním pořadu Michala Prokopa Krásný ztráty vzpomínal na své „zdary“ i nezdary, kupodivu víc na to druhé. Nese s sebou člověk jako vy - tj. umělec, kterého provázejí spíš úspěchy -, frustraci z věcí, které se nepovedly? Či se spíš z problémů poučíte, nebo na ně prostě zapomenete?
Myslím, že nesu své úspěchy i nezdary jako nezaměnitelnou zkušenost, která mi pomáhá, a netrápím se ani frustracemi z neúspěchu ani se neopíjím euforií z podařených věcí.

Měl byste na to „zapomínání“ plné právo - vždyť jste mimo jiné v poslední době úspěšně vystoupil v Metropolitní opeře, stal se šéfem orchestru BBC, vydal kvalitní desky. Cítíte se právě teď na vrcholu?
Naštěstí nikoli... Spokojený umělec rovná se mrtvý umělec.

V ředitelské pracovně Pražské komorní filharmonie visí váš velký portrét. Ale to není jediná „stopa“, kterou jste v tomto orchestru, jemuž jste dal deset let svého tvůrčího života, zanechal. Co si myslíte, že by tam mělo po vás zůstat nejvíc?
Myslím, že to o co jsem usiloval, nevisí na stěně v ředitelně, ale žije v každodenní praxi nadšeného muzicírování PKF. Pracovní styl a hráčské nasazení jsou kvality, které odlišují toto těleso od všech ostatních.

Co dalo těch deset let vám? Bylo pro vás významné, že zatímco všude jste mohl navazovat - nebo případně vymezovat - na předchozí šéfdirigenty - třeba v FOK na Smetáčka či Neumanna, teď v BBC na slavného Slatkina - s novým, mladým orchestrem jste začal od nuly. Bylo to obtížné?
Už jsem mnohokrát řekl, že to bylo harmonické období mého tvůrčího života. Vymezování se vůči jiným dirigentům není mojí prioritou a tudíž mi nescházelo ani v Pražské komorní filharmonii. Těšil jsem se ze spolupráce s mladými kolegy, mými bývalými žáky.

Už jste skoro celou sezonu pryč, stíháte sledovat, jak si orchestr vede?
Ano, sleduji jejich činnost kdykoli mohu, a jsem moc rád, že mohu chodit na jejich koncerty s klidným vědomím, že uslyším vysoce profesionálně připravený výkon, podaný se strhující spontaneitou - to je nedocenitelná kvalita jejich produkcí.

V dokumentárním filmu, který byl natočen k nedávnému desátému výročí založení Pražské komorní filharmonie, mluvíte o „svém“ orchestru hezky a zároveň i věcně, ale hlavně - s láskou. I když máte spoustu práce, možná se vám přece jen zasteskne.
Ano, ale nechceme jistě z našeho rozhovoru udělat sentimentální omáčku...

Změnilo se něco ve vašem vzájemném vztahu s orchestrem, který teď řídíte - s BBC Symphony Orchestra -, když jste přešel z pozice hlavního hostujícího dirigenta na šéfovskou?
Vzhledem k tomu, že onen přechod, o němž mluvíte, nastane červencovým koncertem letošního ročníku festivalu klasické hudby PROMS, je tato otázka poněkud nedočkavá.

Jste spíš přísný šéf, nebo přístupný kompromisům?
Myslím, že umím použít obě tyto kvality, a snažím se tak činit co nejvhodněji.

Má orchestr BBC „národní“ charakter, nebo i zde jako jinde se rozdíly stírají, a u pultů sedí hráči od Ruska přes Maďarsko až po Japonsko a Koreu?
Řekl bych, že BBC Symphony Orchestra není orchestrem specificky „národním“, i když určitě v sobě má kus hrdosti na to, že je předním reprezentantem britského hudebního života.

O tomto orchestru se říkalo, aspoň jsme to někde četla, že tam před časem panovaly komplikované osobní vztahy; setkáváte se s tím, a pokud ano, jak to řešíte?
Nevím, kde „se to říkalo“ a nemyslím, že bych to chtěl vědět... V každém souboru, v němž tvoří umělecké osobnosti, vznikají více či méně komplikované vztahy. Nemám dojem, že bych se s tím setkával v Londýně ve větší míře než kdekoliv jinde.

Šéf hudebního tělesa musí vládnout mimo jiné i schopností jednat s ansámblem i s jednotlivci, což jistě umíte, není však pro Čecha těžké být psychologem v angličtině?
Rád se vyjadřuji poměrně přesně a při zkouškové práci používám i obrazné pojmy. To dokázat v angličtině pro mne není zcela lehké, ale je to výtečné cvičení pro tříbení mysli.

S jakým dramaturgickým programem, případně objednávkou ze strany vedení orchestru, jste v Londýně začal? Jaké místo má tomto programu česká hudba - a jaká?
Očekává se ode mne péče o klasicko-romantický repertoár, dále hudba dvacátého století s občasnými „výlety“ až do soudobých skladatelských vod. Česká hudba bude z pochopitelných důvodů akcentována. Vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů uvedu i další autory, včetně nejmladší generace.

Ze kterých svých nahrávek, které aktuálně vyšly na CD, máte největší radost?
Těší mne pozornost, kterou vyvolaly naše poslední snímky s Pražskou komorní filharmonií pořízené pro Harmonia Mundi i pro Supraphon - nahrávky Mozartových symfonií a Dvořákova houslového a cellového koncertu. Všechny dostaly krásná kritická ocenění.

Aktuálně máte za sebou hudební nastudování Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v Národním divadle. Jak jste s dubnovým představením spokojen?
Zní to možná nadneseně, ale je nicméně pravdou, že nejsem nikdy spokojen. Každý nově dosažený kousek kvality odkrývá pozornému uchu celou paletu dalších možností - a tak to jde do nekonečna. Ale relativně vzato mohu říci, že jsem v Národním divadle zažil pěknou spolupráci a zejména výkon orchestru mne v některých momentech dokonce oblažil.

Co vám práce na Pašijích dala, v čem se odlišovala od vašeho prvního setkání s touto operou v osmdesátých letech? A co si myslíte o novém překladu, který byl pro toto představení speciálně pořízen?
Inscenátoři neměli lehký úkol - po legendárním ztvárnění opery režisérem Kašlíkem samozřejmě museli usilovat o nový pohled. Myslím, že se o to poctivě pokusili, nicméně docílit vizuální dojem, který by byl odpovídající hluboké kráse a poezii, s níž syžet uchopil Bohuslav Martinů, se jim nepodařilo. Nový překlad nese stejné riziko - je sice věrný anglickému originálu, ale není dost zpěvný a není dost poetický.

Zaujal vás i samotný příběh Kazantzakisova románu? Také vám připadá, že nestárne?
Myslím, že tento bohužel neustále aktuální příběh nemůže nechat nikoho chladným. Mám rád i mistrné vykreslení vzájemných vztahů jednotlivých hrdinů - je tak pravdivé...

Na Pražském jaru vystupujete snad každý rok, ale tentokrát jste po prvé přijel „z ciziny“ - jako šéf zahraničního orchestru. Převzal jste také významnou funkci ve vedení festivalu. Není těch povinností pro vás moc?
Na vystoupení na Pražském jaru s Pražskou komorní filharmonií se těším a nevnímám to jako nějakou změnu - festival je pro mne nedílnou součástí mých koncertních aktivit již dlouhá léta, nyní mi k tomu přibyly povinnosti prezidenta a předsedy programového výboru. Ale jsou to povinnosti veskrze příjemné a inspirující.

Foto archiv