číslo 23

vyšlo 29. 5. 2006

Jak to vidí

Jan Špáta, filmový dokumentarista a kameraman 

ZKRAJE TÝDNE 

Předvolební přemítání

Nepřehledné předvolební hemžení, tetelení, kolotání, mámení, šálení, matení a motání mě přinutilo k úvahám o politice. Jsem proevropsky naladěný, víceméně pravicový volič s  tradiční českou touhou po sociální spravedlnosti. Takto politicky vybaven, s jednou nohou levou, druhou pravou a navíc touhou dosáhnout kýžených pěti procent, nevím, koho volit.

Z mých celoživotních zkušeností a pozorování vyplývá, že naše směřování k levici či pravici je asi dáno geneticky podobně, jako jsme-li introverti, extroverti nebo hetero či homosexuálové. Mohlo by se zdát, že k levici se hlásí spíše zastánci sociální rovnosti, vzájemné solidarity a větší odpovědnosti státu, k pravici pak ti, co státu pravomoci berou a jsou ochotni přejímat odpovědnost a statečně nést dobré i zlé důsledky za své činy. Leč život ukázal, a pro příklady nemusíme chodit daleko, že levice nezřídka dělá politiku pravicovou, a naopak. Vypadá to, že v moderním světě si asi dvacet procent z populace rozeberou napůl levicoví a pravicoví extrémisté, kteří v mezních historických situacích vytvoří nakonec stejně jednu drsnou partu, a nás zbylých osmdesát procent se bezprizorně, taky levopravě napůl, motá kolem politického středu. Konečně volby v Americe, Německu, ale i v Polsku a Maďarsku to dokazují a vypadá to, že ani u nás to nebude jiné.

Mé cesty po krajích českých i cizích mi přinesly poučení, jak velkým štěstím pro obec či zem je silná, osvícená, mravná a schopná osobnost. Upravené, čisté vesnice se záhony květin kolem vyasfaltovaných cest, pestré zájmové sportovní či kulturní aktivity bývají znakem, že v místě mají štěstí nejen na dobrého starostu, ale i na občany, kteří rozeznali, že je dobrý a schopný, ať už levý, pravý či nezávislý. Běda však obci i zemi, zvolíme-li do čela za charismatickou osobnost přestrojeného populistu, ať už hospodského, nebo tituly ověnčeného! Podařila-li se volba, ukázalo se, že země jako USA a Německo vzkvétaly a prosperovaly, ať jí vládl pravicový Reagan či Adenauer, nebo levicový Kennedy či Brandt. Bojme se blbosti, sebestředné pýchy, nacionalismu a ne vítězství kvalitního demokrata z tábora politických odpůrců.

Kéž by bylo znakem politické stability a zárukou míru, že politické kyvadlo se už nevychyluje do nesmiřitelných levopravých poloh, i když to tak v předvolebním klání vypadá. Leckdo z nás by přesto jako v pohádce toužil po moudrém a spravedlivém králi, za jehož vlády by vítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Nemálo z nás bude ale s nohama na zemi dávat do uren v podzámčí hlasy nikoli s přesvědčením, že volí větší dobro, nýbrž menší zlo. Konečně i naše vytoužená demokracie je jen nejlepší ze špatných alternativ. Ve srovnání s těmi, které nám bylo dáno zakusit v minulém století, si ale náš hlas určitě zaslouží.