číslo 23

vyšlo 29. 5. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

O syndromu politické deprese

Ta zvláštní doba volební kampaně vždycky poznamenává naši náladu a možná i psychiku. Jsme rozladěni tím, že se od politiků dozvídáme tak málo o tom, jak si máme představovat svůj život po volbách. Jejich duely se soustřeďují na vzájemné výpady, osočování, obviňování. Jako kdyby zapomínali, že lidé chtějí znát svou budoucnost, ne tu jejich. „Zase jsme se nic konkrétního nedověděli!“ psali lidé v reakcích na internetu. A potvrzovaly to v naprosté shodě novinové titulky či podtitulky: Předvolebnímu duelu mezi Paroubkem a Topolánkem chyběl náboj i argumenty (LN). V jejich prvním duelu nezněly argumenty, ale osobní urážky (MfD).

Proto tedy zůstal pocit rozčarování a stísněnosti nad tím, že náš osud bude v rukou nepovolaného člověka, jestliže má pravdu ten nalevo od moderátora, a že tomu nebude jinak, pokud má pravdu ten napravo od moderátora. Po několika takových debatách bychom jistě dokázali sestavit dlouhý seznam vlastností, pro které by jak ten nalevo, tak ten napravo od moderátora neměli nikdy dostat vládu v této zemi do svých rukou. Zajímavé: odborná nezpůsobilost by v tom výčtu možná chyběla. Tu bychom totiž odhalili, teprve kdyby se v debatách mluvilo k věci. Teprve kdyby se hosté ve studiu odvážili na tenký let opravdové politiky. Ta totiž nespočívá ve schopnosti vyšachovat někoho ze hry pofidérním obviněním, ale ve schopnosti postavit před voliče proveditelný a pro společnost užitečný program a dát voličům záruky, že ten, koho zvolí, ho dokáže uskutečnit.

Právě v tom, že takhle vystupování politických lídrů nevypadalo, že byli tak silně soustředěni na vzájemné očernění a znevážení, v tom jsem ještě deset dní před volbami, kdy píšu tyto řádky, viděl velkou bolest české politické scény. Na mysl mi přicházejí stále naléhavěji podobné duely a debaty , které jsem kdy viděl v televizi a slyšel v rozhlase ve Francii. Volby jsem tam sledoval několikrát. A v čerstvé paměti mám letošní italské parlamentní volby a kampaň před nimi. V obou zemích se souboje kandidátů konají v jiné rovině, než je tomu u nás. Mnohem méně se v takových duelech odbíhá od obsahu politiky, od programových cílů. Mnohem víc v nich jde o argumenty dokládající správnost a proveditelnost volebních programů. Vítězem bývá ten, kdo přesvědčí o důvěryhodnosti svých slibů, o prospěšnosti svých cílů a o uskutečnitelnosti metod, jež hodlá použít k jejich dosažení. Nebývají to ale, jak byste si mohli myslet, suchopárné akademické rozpravy. Naopak, vášnivostí předčí ty, které jsme zvyklí vídat u nás. Překřikování, vpadání do řeči a nejrůznější grimasy, to vše patří ke koloritu těchto „turnajů“. I tam je to divadlo. Ale nikoli bezobsažné. Je to obvykle divadlo o skutečné politice. O tom, který program je lepší. O argumentech a o důkazech jejich nezpochybnitelnosti. Jde prostě o věc. Nikoli jen o to zpražit soupeře na obrazovce. Jde o vítězství konkrétní politické platformy. Aspoň většinou. A když už jsem to nazval turnaji, bývají rozhodně rytířštější než podobná klání u nás.

Je spousta věcí, v nichž se můžeme srovnávat s národy, které měly to štěstí, že žijí dlouhá desetiletí v demokracii. Je snad i pár věcí, v kterých je předčíme. Ve způsobu vedení politického dialogu to ale není. Diskurz naší politické scény je často žalostně přízemní. Neumím to říct českým slovem. Diskurz (z francouzského discours) může znamenat projev, promluvu, ale také způsob argumentace i rozsah problematiky, které se dotyčný člověk ve svých mluvených projevech obvykle dotýká, a způsob, jakým ji obvykle prezentuje. Diskurz je prostě to, co od toho kterého člověka můžete čekat, když otevře pusu. A myslím, že v předvolebním období nás diskurz těch, kteří k nám promlouvali, přesvědčoval o tom, že toho nemůžeme čekat příliš mnoho.

Někde na začátku jsem použil slova rozčarování, stísněnost. Mohl bych k tomu dodat ještě obavy a celkovou otrávenost. Tomu všemu můžeme propadnout, když dopustíme, aby nás pohltila - nejen před volbami - virtuální realita české politiky. Může se nám stát, že pak nedokážeme žít vlastní skutečný život, ale cosi, čím jsme se nakazili, když jsme svůj život viděli prizmatem takzvané politické debaty. Může se nám stát, že si už potom nedokážeme uvědomit, že ty pocity, které jsem tu vyjmenoval, nepramení z našeho reálného života, ale z toho virtuálního, který vytvořila česká politika v médiích a titulcích novin. Skutečný život většiny českých občanů je přece normální, rozhodně ne nešťastný, naopak, mohl by být v mnoha případech šťastný, kdybychom nepropadali dojmu, že pravý je ten obraz života, který nám v zápalu vzájemného osočování předkládá česká politická scéna. Skoro mám chuť říct, že z  českého politického ovzduší se šíří jakási zvláštní nákaza. Měla by mít své jméno, něco jako syndrom politické deprese. Blbá nálada, říkal tomu Václav Havel.

Pro případ, že se téhle nakažlivé choroby nedokážete zbavit, doporučuji vám, abyste si v duchu zrekapitulovali pár týdnů vlastního reálného života. Toho, který opravdu žijete. Ne toho, který vám česká politika vsugerovala prostřednictvím novin a televizní obrazovky. Třeba dospějete k jiné, klidnější a světlejší bilanci. Omlouvám se samozřejmě té menšině, která v této zemi skutečně má materiální problémy a nevidí pro ně na obzoru žádné řešení, omlouvám se těm, kteří mají být proč nešťastní. Ale tvrdím, že život těch ostatních není takový, aby houfně propadali stísněnosti a pocitu celkové otrávenosti i tehdy, když zavřou noviny a nenechají se dál hypnotizovat podpásovými údery debatérů z obrazovek. Ani hospodářská realita této země není krizová.

Tak o co jde? Žijte svůj život! Je opravdu váš, není virtuální jako ten, který si myslíte, že žijete, protože jste si ho nechali vsugerovat zmedializovanou politikou nedobré úrovně.