číslo 25

vyšlo 12. 6. 2006

Televizní glosář

Donutilovy bakalářské historky

Již sedmnáctkrát jsme se v posledních dvou letech mohli setkat s mikropříběhy nazývanými 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Pestrá směsice scenáristů a několik obměňujících se režisérů (Zdeněk Tyc, Jitka Němcová, Jiří Strach) sestavují více či méně životné, více či méně krkolomné zápletky, v nichž by se protagonista mohl uplatnit - přesněji řečeno zazářit tak, aby jej nikdo jiný nezastiňoval.

Většinou jsou divákům nabídnuty tematicky spjaté cykly zpravidla o třech příbězích, jedině o minulých Vánocích jsme se museli spokojit se dvěma. Nejnovější triptych, uvedený v neděli 4. června na ČT 1, se odehrával na zasněžených horách. Donutil se zde představil v navenek sice různorodých, ale ve vnitřním ustrojení obdobně bezbarvých postavách - jako primář v jakési podceňované (pod)horské porodnici, jako učitel francouzštiny, který se marně snaží jazykově vzdělat adeptky modelingu a konečně jako bodrý venkovan, jehož prokletím i pokušením je úžasná podobnost... s Miroslavem Donutilem. Scéna právě z této epizody, kdy se hrdina učí pracně napodobovat Donutilovu mluvu podle nahrávky na videokazetě, je nepochybně roztomilá a (sebe)ironická. Bohužel s takovou nápaditostí jsme se setkali jen výjimečně.

Největší problémy nacházím ve scenáristickém rozkresu, který leckdy prozrazuje značnou ledabylost, která nakonec zavádí jak režiséra, tak ústředního aktéra. Snadno rozpoznáme návaznost na někdejší bakalářské historky, avšak pokud možno posunuté do ryze privátní roviny, která pomíjí širší společenské zakotvení. Autoři, jistě podnícení dramaturgií, hledají jak úsměvnou nadsázku, tak šťastné rozuzlení. Někdy je takové zaměření hodně těžkopádné. Platí to o zdlouhavě, nemotorně rozvíjeném příběhu o dvojníkovi, tak o lyžařském pobytu mondénních, své vnady na odiv vystavujících děvčat. Tady podlehl i režisér Zdeněk Tyc, jenž sem zasunul motivické schválnosti i stylizaci hodnou pokukování po chodbách a obyvatelkách luxusního nevěstince. Povážlivě selhala (hlavně ve znění rozmluv a utvoření vztahů mezi postavami) „lékařská“ epizoda Pavly Slancové, která vylíčila jednu výlučnou silvestrovskou službu. Ani režisér nedokázal vdechnout život nemastnému, neslanému vyprávění o tom, jak mladičká medička ve vší počestnosti podnítila stárnoucího primáře, aby znovu našel již pozapomenutý mladický elán. Navíc by svým tematickým zaměřením tento příběh spíše patřil do již zmíněné (jen dvojdílné) vánoční kolekce. Takže nezbývá, než abych se podivila, kde dramaturgie nechala rozum a má-li v dané podobě cyklus vůbec nějaký smysl.

JANA CIMBUROVÁ