číslo 25

vyšlo 12. 6. 2006

Navštivte

Číňané v českých klubových kinech

Čínskou kinematografii téměř neznáme a tamních filmařů si povšimneme hlavně tehdy, prosadí-li se v Americe. Proto nezbývá než přivítat přehlídku celkem osmi čínských filmů, uspořádanou pod patronací Asociace českých filmových klubů v několika českých a moravských městech. Zaujala širokým námětovým i žánrovým rozptylem, zastoupen byl i animovaný počin a dokument. Přirozeně stěží bylo možné očekávat, že by nabídla díla jakkoli kontroverzní, neřkuli čínskou cenzurou odmítaná; spojovala je řekněme jistá „státotvornost“. Většinou jsme je už viděli, ať již na videu nebo na kabelové televizi, avšak uvedení na plátně přece jen vykazuje silnější dramatickou účinnost - a světově uznávaní tvůrci jako Chen Kaige (Spolu s tebou) nebo Čang I-mou (Cesta domů, Nikdo nesmí chybět) s tím počítají. Uváděné snímky svým způsobem připomněly českou tvorbu z dob soumraku komunistické nadvlády, kdy již byla přípustná kritika jednotlivostí, avšak s nezbytným dovětkem, že vládnoucí režim odstraní veškeré chyby a přehmaty, takže se stane ještě humánnějším a vstřícnějším vůči potřebám vděčných lidí.

Čínští filmaři často prokázali, jak dobře zvládají hollywoodské vypravěčské postupy - melodrama i thriller, avšak současně neopomínají vkládat drobné odkazy na péči „strany a vlády“, jak se kdysi u nás říkávalo. Nejzřetelnější byla tato orientace v titulech, které se dotýkaly území nějakým způsobem sporných, najmě Tibetu. Ten byl čínskou armádou, jak ostatně přímo zazní, osvobozen z cizího područí a vrácen tam, kam po celá staletí spadal; teprve čínská správa sem vnesla pochodeň vzdělání, umožnila duchovní i hmotný rozvoj.

Například v dokumentu Palác Potala (režie Chen Čen) se obeznámíme s obrovitou třináctipatrovou stavbou, která byla po dlouhá staletí sídlem dalajlámů - dokud ten poslední, čtrnáctý, neodešel před čínskou okupací do exilu. Potala, jedna z nejrozměrnějších budov na světě, je symbol tibetského buddhismu. Tyčí se nad svatým městem Lhasou, skrývá víc než tisícovku místností a snad bezpočet svatyní a soch. Průvodcem se zde stává stařičký mnich, jenž většinu svého života prožil právě za palácovými zdmi. Film nezastírá své osvětové poslání. Osvětluje architektonické proměny stavby, a to natolik obšírně a podrobně, že nezasvěcený divák si stěží co zapamatuje. A současně vytváří jakousi kouřovou clonu bezbřehé spokojenosti, která v této enklávě, již drahná léta obsazené Čínou (ve filmu se tomu ovšem říká „osvobozené“), má panovat. Je příznačné, že většinou se zdržujeme uvnitř tajemné budovy, protkané bezpočtem chodeb a modliteben, že předmětem zájmu jsou mrtvé dějiny a jakoby nabalzamovaná přítomnost.

Také thriller Horská hlídka (režie Chuan Lu) se odehrává v tibetských dálavách. Řádí tam dobře organizované gangy pytláků, kteří kvůli kůži, výhodnému obchodnímu artiklu, vybíjejí stále vzácnější antilopy. A neváhají likvidovat každého, kdo by jim v tom chtěl překážet. Vznikne proto jakási domobrana, která má zabránit pytláckým masakrům. Jednoho široce nachystaného zátahu proti pytlákům, končícího tragicky hlavně vinou běsnících přírodních živlů, se zúčastní i čínský novinář. Teprve jeho reportáž přiměje centrální čínskou vládu, aby zasáhla - jednak vyhlášením národního parku v oblasti, jednak vysláním lépe vyzbrojených jednotek, které pytláctví vymýtí. Pod nánosem pohlednicově krásných, byť nevyzpytatelných přírodních scenerií, pod vsuvkami dojemných tibetských obřadů se nenápadně vysouvá do popředí dobrodiní, které Čína šíří na okupovaném území.

JAN JAROŠ