číslo 25

vyšlo 12. 6. 2006

Pořiďte si

Slovenské filmy se vracejí - ale jen v knihách

Škoda, že slovenské filmy téměř vymizely z nabídky českých televizí. Vytvářeli je lidé, jejichž umělecký potenciál nezbývalo než obdivovat. Mezi osobnosti, které přesáhly rodnou výspu, náleží v první řadě Dušan Hanák a Juraj Jakubisko.

Od Dušana Hanáka vydal pražský Lika klub 3 scénáře. Jsou pečlivě nachystané, proložené množstvím fotografií a zejména textově úplné - oproti filmovým podobám, z nichž někdejší cenzura nařídila některé scény či sekvence vyřadit. Dva z nich, 322 a Ružové sny, byly přeloženy do češtiny, zbývající Obrazy starého sveta byly naštěstí ponechány v původní jazykové podobě. Lze ostatně pochybovat, že by nářeční promluvy stařenek a stařečků, přežívajících v chudobě, ale přesto s duchovní vyrovnaností kdesi na zaostalém venkově, bylo možné transponovat do jiného jazyka. Okamžitě by se tím setřel jejich svéráz a neopakovatelnost. V této souvislosti pak vyvstávají pochybnosti, zda zbývající scénáře bylo vůbec zapotřebí překládat. K Hanákovi se váže i stručná studie věnovaná jeho tvorbě, nechybějí výňatky z recenzí našich i zahraničních - a jedinou závažnější výtku ohledně koncepce celé knihy bych směřoval k výběru scénářů. Poetický milostný příběh Ružové sny, zachycující osudy bílého pošťáka a cikánské dívky, jistě patří k přínosným dílům, avšak ještě závažnějším shledávám dlouho zakázaný „železničářský“ snímek Ja milujem, ty miluješ. Zde Hanák nepochybně dosáhl svého vrcholu.

Druhou publikací je Juraj Jakubisko. Pro Slovenský filmový ústav ji sepsali Peter Michalovič a Vlastimil Zuska. Pro běžného čtenáře, nelibujícího si právě ve složitých uměleckých (meta)teoriích, to není jednoduché čtení. Jak autoři uvádějí hned v úvodu, chtějí na Jakubiskovy filmy aplikovat strukturální a poststrukturální systémy, reprezentované jmény jako Umberto Eco, Jacques Derrida, Jurij Lotman a zejména Gilles Deleuze. Tak se stává, že více než vlastnímu postoji se věnují poněkud mechanickému přenášení jejich postupů. Nejobyčejnější zprostředkování vlastní divácké zkušenosti, míra oslovení tím kterým dílem - to vše zůstává mimo jejich zájem. Proto jednotlivé studie (některé vyšly již dříve v odborných časopisech), setrvávají takříkajíc v názorovém vzduchoprázdnu, které ovšem pohlcuje i rozbory jednotlivých výrazových složek, zejména výtvarné, u Jakubiska často dominující. Orientace na narativní fungování příběhů, metaforické souvislosti v nich a vztahy mezi obrazem a zvukem vede někdy k pouhému popisování syžetu, každopádně k autorskému odosobnění. Kulturní, společenské a politické kontexty, osudově ovlivňující Jakubiskovu tvorbu, pak mnohdy vyznívají jako cizorodý přívažek. Autoři se jistě seznámili s veškerým dostupným písemným i obrazovým materiálem (cenná je komplexní filmografie), takže musím zalitovat, že ve svém průzkum podrobněji nesrovnali různé verze téhož díla (například úvodní povídka z triptychu Zbehovia a pútnici původně existovala samostatně, a to bezmála v dvojnásobném rozsahu; totéž platí pro bizarní podobenství Dovidenia v pekle, priatelia, které Jakubisko dovedl k finálnímu tvaru až po dvaceti letech).

(jš)