číslo 25

vyšlo 12. 6. 2006

Titulní rozhovor

Gabriela Demeterová, houslistka

Kdy jste poprvé „uslyšela“ hudbu jako svůj osud?

Pamatuji si, jak nás v mateřské školce doprovázela paní učitelka Alenka na klavír. Všimla si, že čistě zpívám, dobře intonuji a radila rodičům, aby mě přihlásili do Kühnova dětského sboru. O hodně starší sestra tehdy začala studovat konzervatoř, každý den cvičila na housle a já ji spontánně napodobovala. Rodina usoudila, že jsem zdědila hudební sluch, hlavně z maminčiny větve - na housle hrála babička, dědeček, sestřenice, i vzdálený strýc se pohyboval kolem lidové muziky - a po tátovi mám vlastně hudební vlohy taky. Byly mi tři roky, když mi dali plechové housličky, a já na ně podle sluchu hrála lidové písně. Ve čtyřech letech mě začali vodit do lidové školy umění a doma na mé cvičení dohlížela babička, která hrála v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Moje nadšení v tom okamžiku trochu opadlo - to už nebyly milované písničky, ale Ševčík, Malát a všechny ty etudy a cvičení, bez nichž to nejde - ale udělat krok zpět už vlastně nešlo.

Jaká je ideální „výbava“ hráče na housle? Dlouhé prsty?

Kdo má krátké prsty, má handicap. Tím pádem jsou pánové v určité výhodě. Já si ale nestěžuji: prsty mi narostly dlouhé, i svou fyziognomií jsem se k houslím hodila. Snad ještě důležitější je ale pro nás, houslisty, jemná motorika, kterou ne každý člověk umí rozvíjet. Housle jsou v tomto směru pro začátečníky nejtěžším nástrojem. Při hraní jde doslova o setiny milimetru, nemá-li tón znít falešně. Ale vůbec to nejdůležitější, kromě sluchu, je hudební představivost, talent…

…a štěstí. Nestane se každému začátečníkovi, aby „zaskočil“ za nemocného Josefa Suka a hrál s Českou filharmonií na koncertu Pražského jara, jako se to stalo vám!

Josef Suk mě objevil při soutěži Concertino Praga. Ocenil můj styl hry, jako porotce mě podpořil, a když nečekaně onemocněl, doporučil mě panu dirigentovi. Během jednoho měsíce jsem musela nacvičit zpaměti Sukovu Fantazii pro housle a orchestr, kterou jsem pak s Českou filharmonií hrála. Dovedete si představit, jaké to bylo nervové vypětí? Nikdy mi nic nespadlo do klína! Nemyslete si, že babička, profesionální hudebnice, mohla pro mne udělat něco jiného, než být náročná! Jako dítě jsem měla jednu dobu něco s očima a když mě do nich nakapali lék, několik hodin jsem neviděla. Ani to nebyl důvod k přerušení práce, musela jsem cvičit poslepu. Také profesorka Nora Grumlíková, u níž jsem posléze studovala, mi říkala: Musíš si všechno vybojovat sama!

A tak jste bojovala...

Jistě, nic jiného mi mnohdy nezbývalo. Jako studentka jsem při jedné soutěži zjistila, že někdo v porotě moji paní profesorku neměl rád - o to jsem musela být lepší. Když jsem měla jet v roce 1987 na Mezinárodní soutěž Yehudiho Menuhina v Anglii, můj kamarád měl letenku dávno v kapse a já dostala pas, jak bylo tenkrát zvykem, až na poslední chvíli. Nebyla jsem tou, která měla přivézt diplom. Po revoluci tyhle ponižující okolnosti odpadly, ale i v roce 1993, kdy jsem se menuhinovské soutěže účastnila podruhé, jsem do anglického Folkestonu odjížděla jako outsider. Můj tatínek neměl konexe ani peníze, aby školu Yehudiho Menuhina podporoval. Připravovala jsem se sice poctivě, ale co jsem tam mohla čekat? Těsně před koncertem kdosi posunul moje zkoušky s orchestrem až úplně na konec, takže z Dvořákova houslového koncertu jsme stačili nacvičit jen první dvě věty, za okamžik začínal koncert a já vystupovala jako druhá. A přesto se mi podařilo ve všech kategoriích zvítězit a porazit dokonce absolutního vítěze minulého ročníku. Možná proto, že jsem tenkrát neměla co ztratit. I dnes mě ještě občas provázejí překážky, ale pokorně je přijímám. Překonávám je poctivou prací, ke které mě rodiče od dětství vedli.

Jaký podíl mají na vašich úspěších nástroje, na které hrajete?

Podstatný. „Hrají“ sice moje ruce, ale zvuk patří nástroji a ten, jak známo, dozrává - čím je starší, tím krásněji zní. Když si představím, kteří umělci hráli třeba na tyhle dvě stě let staré housle z dílny Kašpara Strnada - je to jediný originál té značky, zapůjčený ze sbírky Muzea české hudby, hraji na ně deset let a  na dalších pět let mám prodlouženou smlouvu. Když si tedy uvědomím tu dlouhou štafetu hudebníků, kteří nástroj brali do rukou a kladli pod bradu, je to zvláštní pocit. Housle vyndavám z pouzdra každý den a vždycky s velkou úctou. Trávím s nimi mnoho hodin a řekla bych, že je to partner, který o mně ví naprosto všechno. Hlavně to, co při hře prožívám, takže jde o velmi intimní vztah. Totéž platí o houslích italského mistra Giuseppa Roccy z roku 1855. Odkoupila jsem je od uznávaného houslaře, který nástroj zrekonstruoval. Pořídila jsem si také violu francouzského mistra Honoré Derazey, ale to je hotová mladice, má jenom sto let.

Specializujete se na barokní hudbu. V odborných kruzích se vedou spory, jak by ji interpreti měli hrát.

Já hraji převážně hudbu romantiků, ale k barokním skladatelům cítím velkou lásku, je to pro mne takové pohlazení. Mám sice trochu modernější nástroje, nicméně starou hudbu hraji v původním ladění 415 Hz, tedy o půl tónu nižší, než se hraje dnes a vysoké tóny tím ztrácejí svou ostrost. Zní to trochu jako za časů Bacha, ale jen trochu. Zvuk té doby se odvíjel od zvuku varhan a nám by Bachova skladba v podání jeho současníků asi zněla divně. My interpreti musíme také vycházet z možností dnešních nástrojů. Proto někdy používám u staré muziky na určitém místě romantické vibrato, ale jen jako cílenou akci. S tím se musí zacházet velice jemně a každý interpret by měl věděl, kam až může jít. Snažím se prostě dávat každému skladateli to, co mu patří a jednotlivé styly od sebe odlišit, aby to bylo pro posluchače zajímavé. Naštěstí názory, jak starou hudbu hrát, se také vyvíjejí. Dneska je dokázáno, že za časů Mozarta hráli hudebníci velice rychle, někteří z nich byli nesmírně technicky zdatní. Uvědomila jsem si to, když jsme s klavíristou Norbertem Hellerem nedávno natáčeli v libochovickém zámku Mozartovy sonáty pro housle a klavír.

Soudobí skladatelé vám asi moc často nevolají. Nemám pravdu?

Hudbu dvacátého století opravdu cenzuruji. Jsou sice autoři, kteří píší zajímavě, těm bych za každou nabídku samozřejmě poděkovala, ale z předchozích let snad už mám kvótu „moderny“ splněnou. Nastudovala jsem dost soudobých skladeb, jednou v životě je pak na pódiu zahrála, víckrát ne, a to mi přišlo líto. Vždyť to byly hodiny a hodiny náročné práce - kolegové hudebníci asi ví, o čem mluvím… Ostatně kdybych měla při svém téměř absolutním sluchu hrát celý večer disonance, fyzicky bych tím trpěla. Jsem prostě klasický typ a podle toho si vybírám svůj repertoár.

Máte za sebou několik úctyhodných projektů - ony zmíněné Mozartovy sonáty prý vznikaly čtyři roky.

Bachovy sonáty pro housle a cembalo, ty jsme s cembalistkou Lukšaité-Mrázkovou studovaly dokonce šest let, a snad je při poslechu poznat, v  jaké pohodě naše nahrávka tehdy vznikala. V hudbě je to tak, že nejdřív si sedne interpret k partituře a snaží se objevit jednotlivé hudební fráze, dešifrovat je, čímž se dostane autorovi tak říkajíc pod kůži. Já osobně to pak nechám trochu uležet, a když hraji tu skladbu mnohokrát živě na koncertech, dostane stabilizovanou podobu. Právě to byl i případ Bachových sonát. Předtím takhle vznikala nahrávka Biebrových skladeb pro varhany a housle s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Ale nejenom stará hudba potřebuje takhle zrát. Nastudovat a pořádně natočit romantický houslový koncert může trvat i patnáct let.

To znamená, že zatímco v gramofonových závodech momentálně lisují Mozartovy houslové sonáty ve vašem přednesu, vy už žijete jinou hudbou. Jakou?

Jsou to Beethovenovy sonáty, opět bychom je chtěli natočit s klavíristou  Norbertem Hellerem. Je jich sice méně než u Mozarta, ale o to jsou rozsáhlejší. Mozartovy sonáty bych přirovnala k briliantům, Beethovenovy jsou monumentálnější. Chceme mít na jejich studium víc času, klidu a soustředění. Proto začínám přehodnocovat svůj dosavadní zběsilý režim. Je mi jasné, že musím trochu přibrzdit.

Založila jste si vlastní soubor, Collegium Gabriely Demeterové, vymyslela jste festival Barokní perly, v jehož rámci pořádáte koncerty na záchranu chátrajících památek západních Čech, podporujete také mladé hudební talenty. Máte na to alespoň vlastní agenturu?

Jsem velmi aktivní člověk a veškeré věci si zařizuji sama. S festivalem mi ovšem vydatně pomáhala jedna dobrá přítelkyně a kromě toho se konal v období prázdnin. Víte, já miluji nejen barokní hudbu, ale vše, co v té epoše vzniklo. Tedy i architekturu, která dneska chátrá, až srdce bolí! Památky by měl sice zachraňovat stát, ne Gabriela Demeterová, ale když už v západních Čechách dvanáct let žiju a mám to tam ráda, vymyslela jsem si šňůru koncertů, jejichž výtěžek pomohl něco zachránit, i když šlo třeba jen o nějakou fresku. Na mistrovských kurzech jsem se zase věnovala mladým hudebníkům, protože cítím jako dluh, že kvůli své práci nemám čas učit. Několik výtvarníků mi věnovalo svá dílka, prodali jsme je v dražbě a na konci kurzu, při závěrečném koncertu, dostali mí žáci žíně, kalafuny a jiné věci, které při hraní potřebují. Přiznám se, že to bylo pro mne trochu sebezničující. Památky budu podporovat dál, v červenci mám koncert v manětínském zámku a pak v Březíně, tam mají kapli oválného půdorysu a sami občané si ji pod odborným vedením opravují. Dohlédnu, aby se peníze dostaly tam, kam patří. Festival Barokní perly letos zatím odkládám. A mladé talenty budu podporovat jiným způsobem. Stala jsem se patronkou festivalu Bílá hůl, který pořádá Nadační fond Českého rozhlasu pro nevidomé hudebníky. Víc se budu věnovat beneficím, které jsem zatím musela z časových důvodů odříkat. Snad konečně uspořádám i koncert pro vozíčkáře v Trutnově, kteří mě už tolikrát zvali.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi posluchači koncertních sálů a skupinkou handicapovaných jedinců či lidí třeba v  Březíně, za kterými „velká“ kultura nechodí?

Na abonentní koncert do Rudolfina samozřejmě přijde úplně jiné publikum, než se kterým se setkám v Trutnově. Vážím si ale všech posluchačů a nedělám rozdíly, jestli hraji v nabitém sále v Tokiu, nebo před deseti lidmi, kteří si zaslouží náš respekt, protože se dokázali vyrovnat se svým postižením. Takoví lidé jsou zpravidla citlivější, vnímavější a bývají hudbou nadšeni. Na každý koncert se tedy musím dobře připravit a zahrát, jak nejlépe umím. A když chci lidem něco dát, nejdřív se sama musím nabít.

Máte na to nějaký recept?

Před lety jsem se odstěhovala na chalupu. Prahu mám sice ráda, ale zdravotně mi to tam nesvědčilo. Ostatně cvičit na hudební nástroj a nerušit lidi v okolních bytech bylo téměř nemožné. Kromě toho můj dědeček byl kovářem a já od dětství milovala koně! Teď jsme si s přítelem pořídili minifarmu. Máme tři koně, dva německé ovčáky, pět oveček - cítím se doma jako v ráji. Je to nádherné, když si mezi cvičením mohu udělat přestávku. Vyběhnu ven se psem nebo si sednu na koně a projedu se. Tím si nejlépe doplním energii. Snad to potřebuji i jako kontrast k letadlům, hotelům a koncertním sálům, kterých užiju až až…