číslo 25

vyšlo 12. 6. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

K čemu jsou prahy?

Ano, myslím práh. Ten obyčejný i ten pomyslný. Oba jsou účelné. Jimi něco končí a něco jiného začíná. Překročíš-li práh, jsi už někde jinde. Možná i tam, kde jsi ani být nechtěl. Hlavou mi stále zní slova Karla Čapka ze sloupku Zvláštní manýry, který napsal pro Lidové noviny už v roce 1927. Jak se lidé příliš nemění, říkám si, jak je v mnohém nějaký současný příběh otiskem toho z minulého století! V tom sloupku šlo o to, jak pomalu ale jistě přestávají redakce ověřovat „zprávy“ a „informace“, které někdo přinese, a bez skrupulí je šíří dál. Karel Čapek říká: „Takto se nechává volná cesta zlomyslnosti, jindy klepařství a indiskreci a obyčejně lajdáctví, kterému nezáleží na kousku pravdy“. Výraz „kousek pravdy“ je klíčový. S tím kouzlíme lehce a bezstarostně i dnes. Omluva? Tlak situace. No dovolte si při dnešní konkurenci nepřinést alespoň glosu k něčemu, co je pro konkurenci výbuchem bomby. Ten zlomek pravdy je obvykle doplněn odvoláním na některé z lidských práv. Tímto spojením dostává punc. Stojí přece za to brát se o věci, které se dotýkají něčeho výsostného. Jen jde o to, zda to náhodou není punc falešný. To přece není nic nevídaného. A vždycky budou šejdíři, kteří chtějí s jeho efektem výhodně prodávat.

Třeba takové právo na komplexní informace. Právě před nedávnem jste možná viděli na televizní obrazovce paní, která si trpce stěžovala na vysoký doplatek za lék na rakovinu prsu. Ta suma! Už je to tady, rozpitvávaly některé noviny, lidé vážně nemocní nebudou vlivem zásahů ministra zdravotnictví mít možnost léčit se. A to jde přece o lidská práva nemocných! Z pravdy se ukouslo, že lékař mohl předepsat lék jiný, s menším doplatkem nebo vůbec bez něho, a že šlo o doplatek za více balení léků. A ještě podstatnější fakt, že právě ministr se zasadil, aby lidé měli k dispozici seznam léků plně hrazených pojišťovnou. Učí je také, aby se uměli poptat případně v několika lékárnách, většinou samozřejmě soukromých, jak vysokou si stanovují přirážku, jinými slovy svou marži. Pokusům sjednotit výše doplatků za léky, a samozřejmě tím zasáhnout do jejich podnikání, se zatím soukromí lékárníci brání. Třeba i takovým Týdnem neklidu, který jitřil emoce a rozséval neklid právě mezi nemocnými. Kdybychom se na to podívali hledisky morálními, byl to krok přes práh. Využilo se kousku pravdy k manipulaci, k cílům docela jiným.

A nebo právo na svobodu slova. Ještě doznívá rozhlasová událost, která patrně zajímá hodně čtenářů Týdeníku Rozhlas. Rozhovory s osobnostmi, které se v dopoledním programu Hosta do domu stanice Český rozhlas 2 - Praha uvádějí pod názvem Jak to vidí, přestal na zásah vedení stanice moderovat Aleš Cibulka. Byť externí spolupracovník, porušil rozhlasový kodex. Překročil jistý práh, když neupozornil hosta - Yvonnu Přenosilovou -, že uráží premiéra Paroubka srovnáním s Mussolinim. A že rozhlas je médium solidní a objektivní. Soukromá televizní stanice ihned pospojovala střípky událostí, kterými chtěla demonstrovat, jak se omezuje svoboda slova a právo na veřejný projev. A moderátor byl ochoten v této skládačce účinkovat.

Rozhlas má řadu typů redaktorů: zpravodajce, komentátory, moderátory, autory koncipovaných pořadů, investigativní žurnalistiky, literární a hudební redaktory a ještě mnoho dalších. Každý z těchto oborů potřebuje jistou úroveň odborných znalostí, profesionálního přístupu i životních zkušeností. A není ani ostuda, ani trest, že někdo prostě některý druh programu nedělá. Je to přirozené hledání vlastní pozice, osobní „parkety“, a také věc rozhodnutí a kompetence vedení stanice. Každý šéfredaktor hledá pracovníky, na které je spolehnutí. Nikdo tedy neubírá Aleši Cibulkovi talent přirozeného a milého chování, talent pro mluvené slovo a jistou mládí prospěšnou dravost. Bude tedy dál dělat programy lehčích forem a lehčích témat. Ale věřte, se svobodou slova to nemá pranic společného! Yvonně Přenosilové to také víc sluší v televizním pořadu Dementy/i, který si rádoby vtipně klouže po povrchu, než v přemýšlivém rozhlasovém pořadu Jak to vidí. Ten totiž v posledním půlroce vystoupal s kvalitou vysoko nahoru. Zmizeli povídálci, co už neměli co říct, a vzdělané a moudré osobnosti, které pořad představují dnes, si věru nezaslouží cibulkovsky rozverné označení „jaktovidiči“, které ti přizpůsobiví moderátoři vyslovují s jistým ostychem a ti slušní vůbec ne. Nečekaná hubatost hosta může být prý akční, provokativní, ale také mstivá a zákeřná. Ta rozhlasová událost se hodila i volebním novinám ODS. „Vtipně“ poznamenaly, že na Cibulku a Přenosilovou si stěžovali potomci Mussoliniho: „Srovnávat našeho drahého předka s Paroubkem si nikdo dovolovat nebude!“ Vtipné, že? Takže i svoboda slova má svůj práh. Překročit ho je pro leckoho snadné. Je totiž ze slušnosti a z pravdy, a ty někdo ani nepostřehne.

K životu potřebujeme také dobře fungující státní instituce. I v tomto případě záleží na lidech, kteří v nich pracují. Přelom volebního období zasáhlo prohlášení šéfa policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jana Kubiceho o údajných politických tlacích na vyšetřování korupční aféry biolíh. Materiály k tomu obvinění už týden předtím, než se dostaly k projednání výboru končících poslanců, studovala nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká. A obvinění z politické manipulace šetření v této věci jednoznačně odmítla. Premiér chtěl Kubiceho výpověď před poslanci v přímém přenosu televize a rozhlasu. Opozice to odmítla. Přimět Kubiceho k prozrazení tajných informací by prý jen byla cesta k tomu zavřít ho a umlčet. Všichni vědí, že v takovém čase, pár dnů před volbami, se nemohlo prošetřit vůbec nic. Všichni se tvářili, že ano. Lidem se nabízelo, aby tomu uvěřili i oni. A média se trumfují dál a dál v tom, kdo zveřejní více přepisů inkriminovaných telefonních odposlechů, které jsou tu o fotbale, tu o sjednání schůzky, ale i o interních vládních informacích. Všechna média chtějí být první, kdo přinese něco dalšího. Cokoliv. Nervozita je vtáhla do podivné předvolební hry, která měla něco naznačit, před něčím varovat. A jako vždycky plivala podezření, které se třeba ukáže nepravdivé, ale to už bude za prahem. Za prahem voleb. Pravda, zajímá nás, jací budou noví poslanci, tvůrci zákonů pro tuto zemi. Ale mělo by nás zajímat i to, kdo jsou novináři, kteří manipulují myšlením, a tím i jednáním lidí často daleko víc než celý parlament.