číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Dívejte se

Kdo chce uspět, nesmí se bát - ani výšek

Neděle 8. října, ČT 2, 17.10

Mel Brooks, jenž nás minule pobavil Němým filmem, se v další láskyplné parodii Závrať (1978) vypravil za Alfredem Hitchcockem. Vzal si na mušku nejen pověstné dějové schéma, kdy se nic netušící člověk ocitne ve smrtelném nebezpečí dříve, než si to stačí pořádně uvědomit, ale hlavně zjednodušené freudistické poučky, jimiž mistr hrůzy a napětí vysvětluje často krkolomné přemety v jednání svých postav. Závrať napodobuje nejen obvyklá syžetová schémata, ale zaujme i svatokrádežnými citáty slavných Hitchcockových filmů. Zatímco nálet holubího hejna, odkazující na proslavené Ptáky, je řekněme nechutný, neboť marně prchající hrdina skončí zcela pokálen, připomínka vražednické sprchové scény z Psycha jistě zaujme svou vynalézavostí - domýšlí, čím vším lze mávat jako zbraní a co vše do temna zbarví stékající vodu.

Brooks si přidělil hlavní roli - ztělesňuje psychologa Richarda Harpa Thorndyka. A hned toto jméno ledasco prozrazuje: pán tohoto příjmení patřil mezi přední americké psychology přimknuté k behaviorismu (tedy směru, který lidské jednání a chování nazíral výhradně z vnějších projevů, odmítal přihlížet k vnitřnímu rozpoložení), prostřední křestní jméno Harpo naopak evokuje jednoho z proslulých komiků bratří Marxů. Doktor Thorndyke je jmenován ředitelem Ústavu pro velmi, velmi, velmi nervózní, ač pro svůj panický strach z výšek by mohl klidně být i tamním chovancem - přesně podle rozšířeného výroku „sám sobě pacientem“. Záhy zjišťuje, že léčebnu ovládají záhadné události, nejspíš dochází k záměnám či dokonce likvidaci nemocných. A sám novopečený šéf se záhy ocitá také v tenatech nebezpečných spiklenců.

Závrať samozřejmě nehodlá nikoho strašit, odhaluje, jak křehká je hranice mezi směšným a hrůzným, neboť vražedné úklady, rozehrané přesně v Hitchcockově duchu, se pod Brooksovou taktovkou mění ve skrumáž bláznivých, překvapivě pointovaných situací. Režisér nešetří mnohdy drsným situačním humorem, který se týká hlavně záchran doslova na poslední chvíli, dovedně zachází s nadsázkou i mnohoslovnými náznaky. Ovšem až s psychoanalýzou, šťourající se především v dávno zasutých sexuálních prožitcích, se pojí nejoslnivější výstupy. Připomínám aspoň choulostivou sexuologickou přednášku, která dostala jinotajnou podobu, protože se k ní náhodně připletly malé děti. A pominout nemohu ani skvostnou závěrečnou sekvenci, kdy se hrdina, jemuž se už smekává poslední prst, zbavuje osudového strachu z výšek. Brooks se ostatně naváží i do samotného procesu natáčení takových filmů: například na hodující společenství nejprve pohlížíme z dálky, pak se díváme skrze skleněnou stěnu, kterou znenadání, samozřejmě za silného řinčení padajících střepů, zvědavá kamera prorazí...

JAN JAROŠ