číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Nalaďte si

SOUZVUK

Neděle 8. října, Český rozhlas 3 - Vltava, 9.30

Eskymácká poezie plná narvalů a zimy

Eskymáci, nebo lépe Inuité, jak jsou od roku 1977 oficiálně označováni, obývali po tisíciletí nehostinné severní oblasti Severní Ameriky, Aleutské ostrovy, Grónsko a Laponsko. Inuité jsou jedním z nejmenších a nejzáhadnějších etnik na světě. Neměli psaný jazyk a až do 18. století téměř žádný kontakt s okolním světem. Jejich existence závisela na schopnosti přizpůsobit se tvrdým podmínkám. A inuitská poezie je odrazem jejich života. Krátké léto je hnalo do vnitrozemí lovit zvěř a ryby. Na zimu se vraceli zpět na pobřeží lovit mořské savce. Velmi dlouho si udrželi tradiční způsob života a tak i písně, které začátkem století sesbíral badatel Knud Rasmussen, jsou plné kajaků, harpun, oštěpů, ulovených narvalů a útočících ledních medvědů. Ale i kvílejícího větru, strašlivé zimy, nemocí a hladu.

Do češtiny převedl inuitskou poezii v polovině šedesátých let Ladislav Novák. Jeho Písně Vrbovýho proutku vycházejí právě z díla Knuda Rasmussena a jeho žáka Paula Emila Victora. Novák překládal především z německých a francouzských převodů, ale přihlížel i k eskymáckému znění. Sám však přiznává: „Pro nesmírnou odlišnost v samotné jazykové struktuře eskymáčtiny zůstávají mé překlady pouhou parafrází a interpretací své předlohy. Ostatně jsem neusiloval o nic jiného než o zmapování dosud neznámých poetických oblastí.“

To se Ladislavu Novákovi podařilo dokonale. Mezi Inuity je (nebo alespoň bývala) poezie přirozeným vyjadřovacím prostředkem. „Všecičko ve mně je píseň. Nadejchnu se a zpívám,“ říká v úvodu knížky Písně Vrbovýho proutku lidový zpěvák, který dal jméno celému souboru. Hlavním poetou inuitského společenství byl šaman, kouzelník, který písněmi zaháněl zlé duchy a oslavoval ty dobré. Inuitská poezie na první čtení zaujme velkou otevřeností i šíří témat, pro evropské ucho je nečekaně krutá, lidé umrzají, umírají hlady, v některých básních se objeví i kanibalismus. Obraznosti a metaforiky v této poezii mnoho není, převažuje přímé pojmenování, lidé věci a děje všedního dne.

Zajímavý je i přístup Ladislava Nováka k překladu, vytvořil jakýsi novotvar, jazyk, který hodně čerpá z hovorové a obecné češtiny. Snažil se zachovat bezprostřednost a syrovost původních textů. Uslyšíte sami - v rozhlasovém Souzvuku.

KAROLÍNA JIRKALOVÁ