číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Navštivte

Eurocamp není pořádná vesnická hospoda

Distribuční cesta dokumentu Eriky Hníkové Sejdeme se v Eurocampu je jiná, než bývá obvyklé: do kin putuje z televizní obrazovky. Snímek vznikl na objednávku České televize, kde měl letos premiéru. Už sám zájem distributora (který uvedením dokumentu vždycky riskuje, pokud ovšem nejde o atraktivní a bohatě medializované, poněkud manipulativní opusy Michaela Moorea) svědčí o vzniku čehosi pozoruhodného.

Mladá dokumentaristka, mj. autorka úspěšných Žen pro měny, se za svým tématem vydala do pošumavské vesnice Běšiny. Původně chtěla natočit esej o uniformách a hledala obec, kde najde zajímavý spolkový život včetně uniformovaných členů různých společenství. Našla mnohem víc. Téma se jí rozšiřovalo a zmnožovalo pod rukama, začalo žít vlastním životem: nechuť spolků a snad i občanů vůbec komunikovat; rozpad sociálních vazeb, jakási svérázná vzájemná odcizenost; neschopnost společně udělat něco pro povznesení obce a zkusit změnit věci, které jim vadí; podivný svět starosty, jehož starosti i mnohé z jeho snažení směřují jakoby mimo skutečný život obce. To vše a ještě leccos jiného symbolicky podtrhuje fakt, že zatímco obec nemá hospodu - před časem zkrachovala a z interiérů zůstaly rozkradené zbytky -, za obcí vyrostla s pomocí EU honosná restaurace Eurocamp, do které téměř nikdo ze vsi nechodí. „Chybí nám lokál uprostřed vsi, kde bychom se scházeli, vyříkali si problémy a bavili se,“ říkají místní. Ale je to jen pasivní konstatování jedné, byť možná jedné z hlavních palčivostí Běšic.

Erika Hníková toto vše i jiné zaznamenává se zdánlivou, ale opravdu jen zdánlivou nezúčastněností. Sleduje poloprázdný myslivecký bál, vykázání „obyčejných“ Běšičanů z hlavního sálu sokolovny při setkání se zahraničními delegacemi, trénink řídkého stádečka místních fotbalistů. Hovoří s občany, starostou, lídry spolků. Líčí život jak tu běží, či spíš leží, nechává vyznít humorné okamžiky - většinou v rovině kouzla nechtěného -, má zvláštní smysl pro momenty trapna až formanovského; na ně ostatně upomíná hasičský motiv i vesnický bál.

Autorka nemanipuluje s protagonisty, nekašíruje, nekonstruuje vlastními zásahy dění před kamerou, ani je nekomentuje - což patří k sympatickým a nosným trendům současného dokumentu. (Často, stejně jako zde, se na nich podílí tvůrčí potenciál dramaturga Jana Gogoly, nyní v ČT Brno.) To podstatné se odehrává přirozeně, téměř samospádem, a pak se dotváří ve střižně. Ani zde se však zřejmě nic neposouvá směrem k apriorním představám. Vždyť i sám autorský záměr se proměňoval v průběhu práce. Režisérka se v obrazu pošumavské vesnice nenápadně dobrala k naléhavým, někdy až varovným závěrům; její film výrazně překračuje „žánrový obrázek“ vesnice a dostává se do vyšší (nejen) dokumentaristické roviny.

Malá pointa na závěr: V Běšicích se bude znovu otvírat hospoda, starosta začal víc chodit mezi lidi, sokolové otevřeli sokolovnu i jiným než pouze vlastním aktivitám. Běšičtí prý film uvedený v televizi přijali dobře, protože „je to opravdu tak.“ Až na starostu, který požádal, aby k závěru filmu byl připojen jeho textový „dovětek“. Je tam.

AGÁTA PILÁTOVÁ