číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Rozrůstání formátů aneb Jazyk leccos prozradí

Formáty se v poslední době ve svém významu začaly povážlivě rozšiřovat. Znali jsme převážně rukopisné osmerky, vlivem šířky válců psacích strojů pak zejména formáty A4. Knihy vybíhají z běžných, nikam neumístitelných formátů vůbec často, na což si při pořádání knihovny stěžoval už Karel Čapek.

Ostatně označení knižního formátu bývá stěží pochopitelné: jednak jsou tu knihy od obrazně míněného formátu kolibřího po skutečný formát kapesní - tedy velikosti kapsy pánského saka, jednak jsme vedle toho měli tiskoviny typu Rodokaps, který aby dostál zkratkovitému názvu, musel se dát ležérně přeložit jako noviny a zastrčit do kapsy. S Rodokapsem se pak mohlo nakládat podobně jako s novinami: dnes přečíst, zítra koupit nový.

Vedle toho máme v paměti už nechvalně známý pokus o fiktivní zvýšení hodnoty a významu novin pouhým zvětšením jejich středoevropské velikosti na formát světový. Vzpomeňme na Rudé právo, pro které přechod na světový formát byl známkou významu vskutku světového.

V řeči se slovo formát ujalo rovněž jako míra velikosti nikoli už věci, ale zároveň jako hodnocení osoby. Řekneme například: náš premiér, to je formát. Nebo naopak: na to, aby se stal starostou, je náš pan radní příliš malý formát. Všichni vědí, že slovo tu nevyjadřuje tvar či velikost jako u věci či vymezení prostoru, ale je neměřitelnou velikostí, jež je dána určitou úrovní, rozhledem, schopností. Ostatně právě tato spekulace stála za tehdejším rozhodnutím převést deník na světový formát.

V těchto formátech, v přímých i v přenesených významech nebylo donedávna těžké se vyznat. Před několika lety se však začal nejprve v tisku, později v médiích objevovat formát v novém významu, téměř vždy to bylo v souvislosti se snahou o nějakou inovaci. Když se zaváděla nová, pravidelná rubrika nebo obnovoval žánr, mluvilo se náhle o novém formátu - ono totiž měnit často skutečný formát periodika jednak je riskantní, jednak to není zadarmo. Vnitřní pohyb v periodiku se tedy začal vydávat za viditelné změny formátu.

Nejčileji si ve formátování počínala televize, snad proto, že tradiční, viditelně a přehledně vymezující formát je v jejím případě neuchopitelný. Jakmile připravovala nějaký nový pořad, už mluvila o novém formátu. Zpočátku jsem tomu téměř nerozuměl, jakýpak formát, když jde přece o sice nový, leč běžný zábavný pořad nebo o publicistickou půlhodinku, anebo o chystaný hraný seriál, proč tedy neužívat pojmenování, jež srozumitelně vyjadřuje povahu žánru? Obávám se, že tomu nerozuměli ani ti, kdo nové formáty připravovali - šlo jim jenom o nově užité, nezvyklé slovo, které si zařadili do profesního slangu. Proč si skupiny lidí, spřízněných prací či zločinem vytvářejí svůj slang, či argot, dobře víme.

Teď jsme po čtvrt roku měli možnost sledovat v tisku, rozhlase, televizi téměř jako reality show schopnosti politiků vyrovnat se s výsledkem nedávných voleb, testovat jejich schopnost a kulturu jednání, tvorbu přijatelných programů, a co neslyšíme - i oni najednou v přípravách na vládu také pracují spíše na formátech, jako by vstoupili do rolí rozhlasových či televizních dramaturgů, kteří hledají pořady -formáty, aby zabavili posluchače či diváky svého média.

Jazyk prozrazuje víc, než si myslíme: stačí si všímat, jaká slova, jaké floskule přecházejí z podnikatelského žargonu do jazyka politiky, a je nám jasná míra prorůstání ekonomických zájmů do politiky. A ty nešťastné formáty v ústech politiků? Naznačují jenom, jakou roli v jejich myšlení hrají média. Nedivme se, vždyť jsou stále nejčastěji obsazovanými herci rozhlasových a televizních formátů. Nemusí se o role ucházet, jednou za čtyři roky si je po volbách na nejsledovanějším lidovém divadle s mnoha pobočnými scénami sami obsadí - bez alternací a začasté i bez osobnostního formátu.