číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Titulní rozhovor

Jiří Reynek, překladatel

Je kniha O Půlpánovi a jiné příběhy završením antologie Pourratových pohádek a vyprávění?

Jistě by se našly ještě další, ale nevím, mělo-li by smysl dále něco přidělávat. Zatím je to pro mne ukončené.

Někomu se může zdát, že v případě Pourratových textů jde o anachronické záležitosti. Širší zájem o literaturu je spojován spíše s výrazným příběhem, na krásu jazyka se tolik nedbá. Venkovský život, příroda ve Francii v minulém, ne-li předminulém století… Koho tohle dnes zajímá?

Myslím, že o anachronismus nejde. Pourratovy texty mají ohromnou atmosféru. Už toto stačí k ospravedlnění. Je v nich často přítomna intenzivní poezie a jazyk sám nestárne, je-li dobrý. Námitka je pochopitelná, ale já v Pourratových prózách žádný anachronismus necítím, protože dobrá poezie a dobrá próza je něco trvalého.

Člověka při četbě Pourratových próz udiví až zarazí, jakým fenoménem býval život takzvaných prostých, venkovských lidí. Nevyvolává srovnání s tím, co je nyní, spíš smutek?

Neměli bychom si patrně dělat iluze. Také v minulých generacích jistě byla spousta lidí, kteří neměli smysl pro nic než pro to nejpřízemnější. Jistě je k tomu tlačila chudoba a potom, povahy jsou povahy, ty se rodí ve všech dobách stejné. Nicméně je pravda, že život v tehdejším světě poezii více napomáhal. Je to paradox, že se dnes přečte více tištěné poezie než kdykoli dříve, k nějakému obohacení to však moc nevede. Věci z minula jsou mnohem náročnější a rodily se mnohem tíž. Napomáhal tomu i tehdejší zcela odlišný životní styl, který poezii buďto potlačoval, nebo ji podporoval, podle toho, jak na koho působila.

Romano Guardini napsal, že kdesi na Sicílii doslova užasnul na tím, jak tamní lidé uměli nazírat a vnímat, když se účastnili nejen liturgického konání, ale i nějaké světské slavnosti. Jak se dokázali soustředit. Guardini lituje, že nám podobná schopnost patření už zcela chybí. Myslím, že Pourratovi lidé ji patrně ještě neztratili…

Nemám zkušenosti s jiným světem než s tím zdejším. Je fakt, že ještě v naší generaci se mezi „řadovými“ lidmi občas dalo natrefit na někoho, kdo měl docela bohaté výrazivo nebo trefné nápady. Je pravda, že tohle mizí, a je to škoda, protože právě tohle dává životu nějaký smysl. Nepřicházím tolik mezi lidi, abych mohl tvrdit, že všechno je v úpadku. Ale je pravda, že nevzniká moc nových, výstižných slovních spojení. Pokud jsou, tak ještě ze starších dob. Mimo slangu toho mezi běžným obyvatelstvem moc není.

U posledního výboru z Pourrata mne překvapila rozvernost až nevázanost některých minipovídek, jejich skvělý humor. Jak se podobná slovní křížení nebo asociace překládají?

Kupodivu si podobné hraní poměrně snadno proráží cestu i do jiné řeči. Je to jako voda, která si vždy najde skulinu, do níž nateče. Mě při tom překládání bavilo a určitě mi i pomáhalo, že ony absolutní nesmysly se zcela organicky seřadí a vytvoří nakonec půvabnou scénu. Při překladu jsem měl potíž jen s Pourratovou Veškou a Bleškou, respektive s jejich svatbou, protože veš je ve francouzštině v mužském rodě. Nakonec jsem je nechal vzít se v ženských rodech.

Všechny nesmyslné souvislosti působí u Pourrata zcela přirozeně, přímo bezstarostně…

Vše nám připadá přirozené, a přitom je to postavené na hlavu. Právě smysl pro tohle se v moderní době vytrácí, protože jsme přece jen trochu moc racionální civilizace a s podobnými tvrzeními by se někdo mohl uplatnit jen těžko. Ale tehdejší generace přijímaly podobné nápady s potěšením. Nikdo vypravěče nezesměšňoval za to, že podobné absurdnosti vykládá.

Jak jste se vlastně dostal k překládání Henriho Pourrata?

K jeho textům jsem se dostal už v útlém mládí, neboť u nás doma se z něho hodně četlo a vykládalo. Naši si ho považovali, kladli velký důraz na celého Pourrata. Léta jsem snil o tom, že bych ho překládal, ale za minulého režimu to nemělo nejmenší šanci, protože Pourrat byl ostrakizován, jednak proto, že se s ním kamarádil Jan Čep, a taky to byl především křesťansky orientovaný autor. S překládáním Pourrata jsem začal až ve svých šedesáti letech, ale potom šlo najednou všechno samo a stihl jsem toho nakonec přeložit dost.

A co jste od něho nepřeložil - o co mohou být čeští čtenáři ochuzeni?

Pourrat napsal spoustu věcí a všechny jsou kvalitní, žádná není vyloženě špatná. Ale žádná z nich kvalit Kašpara z hor a některých z přeložených povídek nedosahuje. Povídek je ovšem spousta, celých třináct svazků. Jsou mezi nimi i věci, trochu jako u Kubína, ne podřadné, ale nechají se klidně vynechat. Někdy jde také o příliš vzdálenou tematiku, spjatou s francouzským prostředím, která by si tu obtížně hledala čtenáře.

Kdybyste měl Pourrata srovnat s Josefem Štefanem Kubínem, v čem je mezi nimi největší rozdíl?

Ve skutečnosti si nejsou moc podobní, protože Kubín především mistrně stenografoval. On zaznamenal pomalu každé kýchnutí. Nevím, jak to dokázal, poněvadž tenkrát nebyly magnetofony. U Pourrata to spíš bylo tak, že si některou povídku nechal vyprávět od více vypravěčů a nakonec udělal syntézu. Vstupoval do textu, ke každé pohádce má vlastní úvod, který je třeba lyrický a nebo líčí prostředí, z něhož vypravěč pochází. Ale dojem věrného zápisu má nakonec člověk u obou.

Připravoval jste také překlad Vzpomínek na Stravinského od Charlese-Ferdinanda Ramuze, který už měl vyjít. Nesešlo z toho?

Překlad je dávno hotový, kniha dosud nikoli. Ale intenzivně se na jejím vydání pracuje, možná se to stihne do vánoc.

Ramuz vyžaduje při překládání patrně zcela jiný přístup než Pourrat?

Je třeba přejít na jiný rejstřík.

Ale Igor Stravinskij pro vás není žádný abstraktní pojem…

Určitě ne. Poslouchám ho od mládí. Zajímavé, nebo spíš dost charakteristické je pro něho to, že se většinou s nikým nepohodl. I jeho spolupráce s Ramuzem skončila nakonec na písčině. On byl silná a prudká osobnost. Ramuz byl s jeho pozdějším uměleckým vývojem nespokojený. Ale v době jejich spolupráce to byla úplná idyla.

Jak dlouho ta idyla trvala?

Oni se nikdy oficiálně nerozešli, ani se nepohádali. Ramuz měl pocit, že se Stravinskij nechal příliš zlákat intelektuálním leskem, že přestává být původním, instinktivním Stravinským.

Jak došlo ke spolupráci mezi nimi?

Byla nepřímým důsledkem první světové války. Švýcarsko bylo neutrální, obklíčené válčícími mocnostmi, fungovala spousta omezení. Stravinskij najednou nemohl spolupracovat s Ďagilevem a nemohl se ani volně pohybovat, tak si s Ramuzem vymysleli, že by se mohli pokusit o pojízdné, kočovné divadlo s malinkou scénou. Stravinskij zhudebnil Ramuzův text Příběh vojáka. Bylo to původně východisko z nouze, aby byli z něčeho živi. Projekt nakonec nevyšel, protože všechno bylo těžší a složitější, než si představovali. Divadlo se nekonalo, ale zbylo malé arcidílo, které patří k jeho vrcholům.

Vaše cesta k Ramuzovi byla obdobná jako setkání s Pourratem?

O obou rodiče mluvili s velkým obdivem, ale Ramuze jsem sám nikdy nečetl. Až přítel Petr Novotný za mnou jednou přišel s nedokončeným překladem románu Samuel Belet, chtěl, abych ho dodělal. Mně se ale nechtělo po někom něco předělávat, tak jsem knihu přeložil znovu.

Samuel Belet je Ramuzova autobiografie?

Kniha je hodně autobiografická, neboť v ní stále narážíme na epizody z Ramuzova života, ale o vlastní životopis nejde. Samuel Belet je venkovánek, který celý život manuálně pracoval, v knize jsou dlouhé pasáže o Beletově práci v Paříži, v nichž Ramuz skvěle zachytil dělnické prostředí. Ramuz žil v Paříži, ale ne jako dělník. On se spíše vžíval do lidských osudů.

Co vás k němu nakonec přitáhlo a přinutilo vás seznámit se s jeho dílem?

Autentičnost, jeho psaní je docela mile ukotvené ve všedním životě všedních lidí.

Zrcadlí se v Beletovi i ona zvláštní švýcarská křesťanská spiritualita?

Zde jen do jisté míry, křesťanské, hugenotsky zabarvené pozadí je v něm zřetelné.

Jaké máte v současnosti další plány?

Už delší dobu se chci pustit do Francise Jammesa, ale nemůžu se k tomu odhodlat.

Prózu?

Verše. Ty se překládaly už za první republiky, určitě něco přeložil Karel Čapek. Později Svatopluk Kadlec.

Jammes je u nás znám především díky titulu Román zajícův...

Ve dvacátých letech se u nás objevil pobožný román Růženec na slunci a vyšly i básnické prózy Klára d‘Ellébeuse čili historie dívky ze zašlých dob. Jammesova poezie je u nás známa nepoměrně méně.

Čím je Jammesova poezie pro vás zajímavá?

Myslím si, že Jammesova konverze ke katolicismu byla něco, co nestrávil. Jeho náboženské verše jsou často slabší než ty, které napsal před svým obrácením, nebo ty, v nichž nepojednává výslovně náboženská témata. Vyhýbám se jeho zbožnostním veršům, ale i těm milostným, obojí se mi moc nelíbí.

Odrazuje vás od nich nějaká autorova zásadní neupřímnost nebo přílišná exaltovanost?

Ty náboženské věci jsou u něj často těžce sentimentální. Těží z povrchní zbožnosti jeho a následující generace. Někdy je to úplné pámbíčkářství.

Nejvlastnější Jammesova poloha je podle vás jaká?

Podle mě je to příroda. Zní to blbě, ale neumím to jinak říct. A ještě k jeho milostné poezii - u ní je nesnesitelné stokrát otřepané a omlácené výrazivo.

Máte už něco přeloženého?

Skoro celou sbírečku, ale potřebuji ji ještě dotáhnout, oddělat. Jsem teď v nějaké krizi, nemohu se k tomu odhodlat. Mám to všechno na takových papírcích…

Jako pan Reynek?

Ano. Asi před dvěma roky jsem se do toho Jammesa pustil, nastěhoval jsem se do altánu a překládal jsem tam právě na ty útržky papíru. Pak jsem se ale dostal do nějakého divného rozpoložení, měl jsem pocit ne že je to zbytečné, ale že se do toho už nevejdu.

To je nepříjemné, mohu-li soudit podle sebe, když se bezdůvodně nechce do něčeho, co by člověk dělal rád.

Je to přímo past.

Nelitujete přece jen toho, že jste nezačal překládat dřív?

O tom nepřemýšlím. Co bylo, bylo. Možná bych o to dřív skončil. Jak se teď říká: tohle neřeším.

Četl jsem, co jste napsal třeba o mamince, paní Florianové, Josefu Florianovi i další vaše velice čisté a přesné texty. Nemáte někdy potřebu napsat něco sám ze sebe?

Všechny texty jsem psal z přinucení, když jsem k nim byl nějak dotlačen. Sám od sebe, to ani o to mi vůbec nejde.