číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

ZKRAJE TÝDNE

Hodnota letošního léta

Když odcházím z nějaké galerie, vždy se snažím zapamatovat si alespoň některá výtvarná díla, která mne zaujala. Nemusejí to být nutně ta nejlepší, naopak, jsou to spíš ta, která mě nějak oslovila. I po letech si na takové obrazy či sochy vzpomenu, nesu si je v paměti, jsou pro mne trvalým obohacením. A totéž dělávám, když končí léto, louka před chalupou a les za ní se mění, tmavnou, rezavějí a po ránu jsou ukryty v mlze. Co jsem za to léto vlastně získala - vedle nasušených hub, zásob zeleniny, dobrého pocitu z opalování a plavání v rybníku? Čím jsem obohatila svůj osobní život?

Tak tedy: i letos jsem se opakovaně sešla s přáteli u táboráku, obnovila jsem či spíše oprášila staré kontakty s mnoha známými, přečetla jsem si několik knih, na které jsem neměla během roku čas, nebo byly prostě moc tlusté a náročné. Prostudovala jsem si je a tím taky doplnila jakési pomyslné zásoby ve vzdělání. Nejen spíž je třeba v době dostatku zaplňovat.

Putovala jsem také po chalupách svých přátel se spacákem v ruksaku a několikrát jsem přednášela na různých setkáních občanských sdružení a organizací, v nichž se scházejí lidé, kteří jsou spojeni podobnou představou o hodnotách tohoto světa. Bylo to pro mne přínosem, dokladem kontinuity myšlení, a podstatně to snížilo moji frustraci z jednání či spíše hašteření našich politiků.

Léta jsem využila i k setkání se členy vlastní rodiny a s příbuznými svých dětí, včetně vnuků. S chutí jsem pro všechny vařila a říkala si, že zvyknou-li si moji blízcí scházet se každé léto, bude to dobré pro všechny, pro ty nejstarší i pro ty nejmladší. Tradice a rituály dávají člověku stabilitu a kontinuita je v dnešním postmoderním světě zvláště důležitá. Rodina a manželství nejsou „instantní“, jen k jednomu použití. Vědomí sounáležitosti zvyšuje odolnost proti stresu a podobná setkání určitě prospějí mým nejbližším více, než kdybych je jen zásobila domácími povidly.

Jak stárnu, rovněž se na konci léta sama sebe ptám: kdo z mých přátel a příbuzných již nebude moci příště přijít? Kdo z nich bude definitivně scházet? V pozadí je samozřejmě i vlastní úzkost, zda se na tato setkání ještě dostavím já sama. Tím více a častěji si proto musím uvědomovat hodnoty toho, co je mně ještě dovoleno.