číslo 40

vyšlo 25. 9. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Už nejde jen o bin Ládina

Už jsem na tomto místě psal, že iluze globalizace nejrůznějších stránek současného života na této planetě se snadno může rozplynout v realitě nové polarizace. Tu mezi světem islámu a západní civilizací vytrvale prohlubuje nepřetržitý sled násilností, které dnes destabilizují už celou jihozápadní Asii.

Fakt, že ozbrojený střet mezi Hizballáhem a Izraelem v Libanonu ukončila rezoluce Rady bezpečnosti a že mírové jednotky se v klidu mohly vsunout mezi bojující strany, můžeme ještě chápat jako známku nadějné rehabilitace autority OSN a jako úspěšné obnovení platnosti její Charty, která je základním dokumentem mezinárodního práva. Můžeme doufat, že je to slibný počátek návratu k respektování globální logiky života mezinárodního společenství, poté co tuto logiku - opřenou právě o autoritu OSN a Charty - anulovalo rozpoutání irácké války bez mandátu Rady bezpečnosti. (Pro notorické kritiky OSN raději ještě dodám, že nezapomínám na všechny slabiny Spojených národů a na nutnost přizpůsobit podmínkám 21. století jejich strukturu, zrozenou z události tak dávné, jako je vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce.)

Přes pozitivní signály, které můžeme odvodit z intervence Spojených národů v posledním konfliktu na Blízkém východě, se nedá tvrdit, že by se globalizace politického života na planetě opět rozběhla plným tempem a že by mezinárodní společenství bylo už natolik zralé, aby si mír a bezpečnost vynucovalo jinak než válkou. Politický vývoj světa je naopak stále zřetelněji poznamenáván symptomy polarizace. Ten trend je třeba včas zvrátit!

Před pěti lety, po 11. září, šlo o to lokalizovat, izolovat a zničit (raději ovšem postavit před soud) početně omezenou skupinu profesionálů terorismu, tedy organizaci al-Kajdá. Kromě ní nic jiného rovnováhu světa neohrožovalo. Dnes je situace jiná. I když afghánská kapitola „války proti terorismu“ skutečně hodně ochromila schopnost al-Kajdá škodit západní civilizaci, její irácká kapitola už de facto prokázala bin Ládinovi službu, protože místo aby byli teroristé identifikováni a izolováni od ostatních vyznavačů islámu a pak neutralizováni, válka vedená plošně jen nahnala do řad al-Kajdá zástupy adeptů mučednické smrti. A to patrně i z řad muslimů, kteří před pěti lety byli stejně jako všichni mírumilovní lidé světa zděšeni hrůzou 11. září. Dnes, pokud se přímo nepodílejí na teroristických aktivitách, tvoří masovou základnu organizací, jako je Hamás v Palestině, Hizballáh v Libanonu a znovu zformovaný Talibán v Afghánistánu. Tyto organizace - mám teď na mysli Hizballáh a Hamás - mají velký paramilitární potenciál, a tudíž jsou schopné odolávat klasickým vojenským operacím. Co je ale mnohem významnější, mají jistou politickou pozici ve společnosti, jsou schopné vyhrát volby (jako Hamás), mít členy ve vládě a poslance v parlamentu (jako Hizballáh), hrát roli sociální záchranné sítě a spolu s materiální či finanční pomocí vnucovat náboženský totalitarismus (jako obě dvě výše zmíněné organizace a jako třeba i Muslimští bratří působící v Egyptě a v mnoha dalších arabských zemích i mezi evropskými muslimskými menšinami ve světě). Přesto, že jsou tyto organizace schopné útočit metodami bezohledného terorismu, „válka proti terorismu“, jak ji pojali Bush, Rumsfeld a Wolfowitz v Iráku, je proti nim nepoužitelná! Její rozpoutání v další muslimské zemi, například v Íránu, by patrně polarizaci změnilo v otevřenou konfrontaci, do níž by byli vtaženy národy, které jinak nemají žádný důvod, proč proti sobě povstat. Přání perverzních vůdců teroristické sítě al-Kajdá by se tak naplnilo. Vrátil by se středověk krvavých náboženských válek tak, jak nám ho - pro naše včasné varování - předvádí za bezmocné přítomnosti amerických vojáků Bagdád a jeho široké okolí.

Proto Evropská unie s úpornou trpělivostí pokračuje v rozhovorech s Íránem. Proto Tony Blair navrhl nedávno jednání s Hamásem, když ten zase ze své strany souhlasil  s utvořením palestinské vlády, v níž by sám tvořil jen jednu složku. Proto také asi dospěje jednou - a možná že brzy - mezinárodní společenství k závěru, že v Afghánistánu je nutné se vrátit k tomu, co se po zdánlivém rozdrcení Talibánu zanedbalo: k úsilí o rekonstrukci devastované země a k sociální pomoci, prostě k něčemu pozitivnímu, co by zaručilo, že se Afghánci obrátí k Talibánu zády třeba i za cenu určitého rizika. Talibán je nositelem náboženské totality a jeho schopnost zastrašit je veliká. Bude třeba přesvědčit Afghánce o tom, že tentokrát stojí za to vsadit na zahraniční vojenskou sílu a pomoc. A nebude to snadné proto, že v novodobých dějinách této země nikdo nedokázal udělat z Afghánců spojence „nevěřících“. Pro většinu z nich je zřejmě polarizovaný svět normální realitou a globalizace prázdným pojmem.

Pět let po zahájení války proti terorismu stojí před západním světem - a především ovšem před Bushovou administrativou - jednak úloha najít způsob jak skoncovat s terorismem, aniž by to nakonec vedlo jako dosud k jeho posilování a šíření, jednak ale také úkol, jak v politické rovině čelit radikálním hnutím, která nabírají v islámském světě sílu tím, že vyvíjejí sociální aktivity, vyžadují bezpodmínečnou poslušnost náboženských dogmat a podněcují nenávist k Západu. Bude-li na jejich hrozbu západní svět reagovat jen impulzivními akty odvety a vojenskými schématy minulého století, bude se jim dál dařit upevňovat si pozici ve společnosti, prohlubovat napětí v regionu a vyhrocovat polarizaci v současném světě. Vzhledem k ochotě mladých přívrženců těchto hnutí k mučednické smrti a k neschopnosti zastrašené většiny muslimů vzepřít se jejich totalitním metodám při zvrhlém výkladu náboženských dogmat budou tyto stále mohutnějící militantní proudy bez rozpaků a bez rozmyslu směřovat ke globální konfrontaci se západním světem.

Co z toho vyplývá? Potřeba najít k nové výzvě nový přístup. Řekl bych, že evropská diplomacie už ho nějaký čas hledá. Ale i když ho najde, bude pro něj muset získat zaoceánského spojence, má-li novým přístupem dosáhnout nějakého podstatného uklidnění na rozhraní dvou civilizací. Jenomže zaoceánský spojenec řekl 11. září ústy prezidenta Spojených států, že půjde dál za cílem vojenského vítězství ve válce proti terorismu. S největší pravděpodobností nevzal na vědomí, že síť al-Kajdá už svým vlivem na celkový vývoj situace zastiňují masová hnutí, která, ač po zuby vyzbrojená, začala být schopná i politického dialogu.

(11. září 2006)