číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Navštivte

Neokázalé hrdinství pod sutinami mrakodrapů

U Olivera Stonea, tvůrce kontroverzních filmů s výrazným politickým nábojem, jistě překvapí nenadálá pokora, ba melodramatický akcent, který ovládá jeho nejnovější film World Trade Center. Vzdává tu hold všem obětavým lidem, kteří pomáhali zmírňovat následky teroristického útoku na pověstná newyorská „dvojčata“. Podobně jako Paul Greengrass v Lince číslo 93, odlišné právě nezúčastněně reportážní dikcí, i Stone ponechává naprosto stranou pozadí teroristických akcí, soustředí se výhradně na drama lidí, zvláště dvou záchranářů, kteří zůstali hodiny uvězněni pod sutinami.

Stone rozvíjí svůj film poutavě, obratně načrtává všední den ve velkoměstě i každodenní úkony městských strážníků. Naprosto přirozené zasazení postav do pouličního ruchu je obdivuhodné stejně jako nenápadné začlenění dosud stojících výškových budov do panoramatu města. Ani samotný útok Stone nezachycuje, vnímáme jej spíše zprostředkovaně, skrze stín letadla, otřesy sklenek, masivně se šířící prach a dým, poprašek nespočetných papírů, které po zásahu budov pokryly přilehlé ulice. Teprve závěrečný obraz zkázy, kdy z pyšně se tyčících mrakodrapů zůstaly rozvaliny se zbytky ocelového skeletu, je umocněn pozvolným stoupáním do nadoblačných výšin.

World Trade Center je po úvodní „seznamovací“ sekvenci rozčleněn do tří syžetových rovin, které se vzájemně prolínají: k ústřední linii, tvořené zasypanými nešťastníky, se váže jak ochromující strach rodin, tíživě prožívajících chvíle nejistoty a chmurných obav z nejhoršího, tak úsilí ani ne tak záchranářských týmů jako několika až maniakálně neodbytných jedinců, kteří i po setmění prohledávají sutiny s baterkou v ruce. Bohužel právě toto dramatické rozvržení nejsilněji podléhá tlaku konvenčních schémat, prezentovaných se vší vážností a patetičností. Stone vypráví s překvapivou uctivostí, bez výraznější invence, epizody odděluje staromilskými zatmívačkami.

Je až k neuvěření, k jakému inscenačnímu zlomu dochází po nadějném reportážním navození jednoho všedního dne v dosud nic netušícím New Yorku. Údiv nad dosud nevídanou pohromou, nechápavé tváře a nevěřícné reakce, to vše dýchá mimořádnou bezprostředností. Avšak od okamžiku, kdy z klubka postav povstanou dvě figury uvězněné pod sutinami, se vypravěčská úroveň začíná hroutit, prosazuje se dojemný, ba kýčovitý přístup. Nepochybně je toto přechýlení zakotvené již ve scénáři. Ačkoli celý příběh vychází z autentických událostí, jeho ztvárnění klesá k citově vyděračské úrovni televizních historek „podle skutečných událostí“. Opakovaně se vynoří i barvotisková náboženská symbolika, ve svém „oduševnělém vizionářství“ až směšná.

Zasypanou dvojici ztvárnili bez většího porozumění Nicolas Cage a Michael Peňa. Své hrdiny obdařili příkladnými mravními hodnotami, dokonce přemýšlejí, jak svým manželkám dají výrazněji najevo, jak si jich váží, jak je mají rádi. V těchto okamžicích se film dotýká nechtěné parodie. Stone se pokusil splynout s převládající hollywoodskou dikcí, avšak neuspěl, z jeho pojetí se vytratila naléhavost. Nahrazuje ji neobratné hlásání ryze amerických ctností a prvoplánový obdiv k semknutosti a obětavosti všech postižených.

JAN JAROŠ