číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

„Zpíval se mnou Gilbert Bécaud“

V pubertě několikrát spal s ručníkem na hlavě, aby mu tatínek neostříhal rostoucí vlasy. Otec totiž nemohl pochopit, proč se syn zhlédl „v těch chlupáčích“ a jak může poslouchat „ty Beatles“, když přeci swing, to je muzika! Jiří Vondrák, vlastním jménem Jiří Vondráček, začal hrát na kytaru, protože chtěl udělat dojem na dívku Jitku. S opuchlými prsty se naučil Dajánu, pak si koupil své první LP Donovana a zažil úžasný, extrémně krásný pocit, když ho poslouchal na malém gramofonu a dozvěděl se při tom o hippies a vzápětí zjistil, že k životu potřebuje dlouhé vlasy, básně a porozumění mezi lidmi. Na Jitku pak nějak pozapomněl, ale láska k muzice mu vydržela: posléze natočil svá vlastní CD, ale především celou řadu hudebních dokumentárních filmů pro televizní cykly Básníci Evropy, Uprostřed běhu a Legendy folku a country. Svá velká životní setkání popsal nedávno v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha.

Sny natočit dokumenty o významných osobnostech hudebního světa jste si prý snil už dávno v jedné cukrárně…
Ano, vedle brněnské televize bývávala cukrárna U Očků a někdy v září 1989 tam přišel Jan Skácel, nesl si knížečku, tuším Odlévání do ztraceného vosku, byl úplně celý rozechvělý a sedl si k našemu kulatému stolu. Povídali jsme si o tom, jak poměry pomalu povolují a co by kdo z nás dělal, kdyby se skutečně zcela uvolnily. Měl jsem tehdy jasnou představu: jeden den bych jel za Okudžavou, natočil s ním film, pokecali bychom a pak bych to vzal letadlem za Bécaudem do Paříže, kde bychom udělali totéž. Můj kamarád, písničkář Slávek Janoušek mi tehdy soucitně poklepal po rameni a řekl, že v Praze se to jmenuje Bohnice a v Brně Bohunice - takový ústav, kde se podobné představy dají možná i vyléčit, ale docela určitě utlumit… No a vidíte, mé sny se povedlo uskutečnit.

S Gilbertem Bécaudem jste však nakonec vzhledem k jeho nemoci film nenatočil, ale jednal jste s ním. Jak jste se k němu dostal?
Dva roky trvalo, než jsme byli přijati jeho manažerem. Pan Marouani je majitelem asi šedesáti bank a spolupráci s Bécaudem, Delonem a dalšími měl jako svého koníčka. První půlhodinu nás jen poslouchal, ani kávu nenabídl. Předal jsem mu osobní dárky, což obnášelo knihy v češtině o Bulatu Okudžavovi a Miroslavu Donutilovi, které jsem napsal, a dále moje CD. Když se zeptal, jak by měl film o Bécaudovi vypadat, řekl jsem, že nejlepší by bylo tak den natáčet u něho doma. Načež pan Marouani zvedl huňaté obočí až k velkým koutům ve vlasech a zeptal se, kolik máme peněz a proč chceme dokument natáčet. „Protože máme rádi jeho písničky,“ řekl jsem. Dostalo se mi upozornění, že Američani zaplatili za den natáčení 80 tisíc dolarů. My jsme na honoráře neměli nic, leda symbolický frank... Když jsem to vyslovil, byl pan Marouani tak šokován, že nám konečně nabídl kávu. Ve finále chtěla paní překladatelka snaživě přistrčit mé knížky a převrhla kávu na jeho bílý oblek... To už byl pan Marouani úplně na mrtvici a zkonstatoval, že takovou nabídku si musí pan Bécaud rozhodnout sám. Světe div se, druhý den zazvonil telefon a dozvěděli jsme se, že nás za hodinu čeká na své jachtě Aran na Seině, poblíž Boulognského lesíku.

Jaké tedy bylo setkání s Gilbertem Bécaudem?
Byl přesně takový, jak jsem si ho představoval: srdečný, energický, úžasný člověk, který se zasmál a na mě padla dobrá nálada. Uměl rozdávat energii. Nabídl nám bordeaux, sedl si na zem a já mu věnoval své CD, které otočil a zjistil, že je na něm i jeho píseň. Nemohl jsem si vzpomenout, jak se jmenuje v originále, takže mi pan Bécaud ukázal, přisedl jsem k němu na zem a začal jsem zpívat česky a on se ke mně přidal francouzsky. Od té doby s nadsázkou říkám, že se mnou zpíval pan Bécaud… On pak bohužel onemocněl rakovinou a tak z natáčení filmu sešlo a zůstal jen dlouhý krásný rozhovor.

Podobně nezapomenutelné asi bylo i setkání s Bulatem Okudžavou, což byl váš první splněný sen. Jak na to vzpomínáte?
Setkal jsem se s ním několikrát. Zajímavé je, v jaké podobě si člověk uchovává druhé lidi v paměti. Kupodivu si nejvíc pamatuji dva momenty: jeden, když jsme spolu přes dvě hodiny seděli dost naštvaně v autě před obchodním domem a paní Okudžavová si jako každá normální žena prostě potřebovala vyzkoušet všechny ty boty, šátky a šaty… A pak si velmi silně vybavuji vzpomínku, kdy jsme se viděli naposledy. Bylo to v Praze, v domě, kde jsme oba byli ubytováni. Paní Okudžavová si šla ven něco vyřídit a já slyšel nějakou ránu, vyběhl jsem na chodbu a tam stál Bulat Okudžava, bezmocný staroušek, který se na mě omluvně koukal, protože si zabouchl dveře. Utíkal jsem pro paní Okudžavovou, ta mu odemkla a taky vynadala, proč si nedá pozor. Pan Okudžava vešel dovnitř a nasupen na svou ženu si pustil televizi. Byl tam naladěn leningradský program a zrovna opakovali film ze 60. let, ke kterému Bulat Okudžava napsal hudbu. Přišel jsem se rozloučit ve chvíli, kdy tento malý, drobný člověk, jak se říká „malý velký muž“, byl úplně rozsvícený a radostně říkal: „Podívej, Jurenka, to je moje muzika, mé písně!“ Rozloučili jsme se krátce, po ruském způsobu mi dal pusu na obě tváře. Pak jsme se už nikdy neviděli.

Před pár týdny jste dotočil nový dokument o Jaromíru Nohavicovi. Čím je jiný než ostatní?
Především tím, že v něm Jarek vystupuje jako libretista, či překladatel, který přebásnil libreto k Mozartově opeře Cosi fan tute. Protože se s Jarkem známe už od jeho prvního vystoupení v roce 1982, přirozeně vznikla potřeba natočit o jeho výjimečné práci dokument. Spolupracoval jsem na něm s ostravskou televizí a bylo to úžasné, dokonce jsme točili u Jarka doma, což je u něj výjimečné. Byl v mimořádné pohodě, v jaké ho snad vůbec nepamatuji, vyprávěl s obrovským zápalem a chvílemi bral do rukou kytaru a hrál některé mozartovské árie jako folkové písně.

A jaké dokumenty připravujete?
Nebetyčně se těším na čtyři filmy, které budu točit. Myslím, že stačí říct jen jména a pochopíte, že to bude stát za to: Charles Aznavour, Hugues Aufray, Juliette Gréco a u nás skoro neznámý Gérard Pitiot, kterého jsem si velmi oblíbil. Je to totiž šansoniér klasického bécaudovského typu.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ