číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Tulák Dylan v moderní době

Pět let po výjimečné a překvapivě uvolněné nahrávce Love And Theft vydala koncem srpna písničkářská legenda Bob Dylan nové studiové album Modern Times. Také díky internetovému předprodeji se deska záhy propracovala na první místo albového žebříčku v USA, což se Dylanovi naposledy povedlo s jeho komerčně vůbec nejúspěšnějším albem Desire z roku 1976. Zdá se, že pětašedesátiletý, stále však nesmírně pracovitý a hudbě zcela oddaný umělec je znovu na vrcholu. Mimořádný úspěch jeho novinky lze považovat i za nové uznání Dylanovy zásadní pozice na americké hudební scéně posledního půlstoletí.

Písničkář už hezkých pár let novými skladbami nehýří, o to usilovněji, byť ne zrovna koncepčně, živí zájem o svou osobu zveřejňováním nejen hudebních archivních záznamů. Připomeňme, že před dvěma lety připravil první díl své velkoryse rozvržené literární autobiografie Kroniky a loni publikoval dosud neznámé nahrávky ze začátku šedesátých let na soundtracku k dokumentárnímu filmu Martina Scorseseho No Direction Home, který strhujícím způsobem zmapoval zpěvákovy začátky. To vše přispívá k tomu, že Dylan zůstává přitažlivým nejen pro svou generaci - mladší publikum se s jeho osobností zkrátka musí konfrontovat, pokud chce zůstat „v obrazu“.

V pořadí už čtyřiačtyřicáté album Dylanovy kariéry si ovšem zvýšenou pozornost rozhodně zaslouží. Název nahrávky, tedy Moderní doba, je velmi přiléhavý: odkazuje na Chaplinovu stejnojmennou filmovou satiru ze třicátých let minulého století, v níž se tulák Charlie potýká s odosobněným a pro něj nepochopitelným prostředím průmyslového velkoměsta a továrny. Muzikant jako by se pasoval do tulákovy role: „moderní době“ uměle vytvořených hvězd a hvězdiček a studiově vyšlechtěných, ovšemže ve své podstatě bezcitných nahrávek odpovídá archaizujícím stylem i aranžmá nových písní, stejně jako zřejmě zamýšlenou „nedotažeností“ desky. Slyšíme dřevní country, blues i rokenrol, písně natočené jako by na jeden zápřah, bez dodatečných úprav, občas i s drobnou chybou některého z hráčů v doprovodné kapele či samotného Dylana, který si nedělá hlavu ani se zpěvem - pokud zrovna spíše nevypráví, připomíná jeho hlas tu skřípající parkety, tu předení přestárlého kocoura. Jenže v případě Boba Dylana je i handicap předností.

Album můžeme vnímat jako furiantské gesto: buď mě vezmete takového, jaký jsem, nebo nechte být… Desetipísňové album střídající odpíchnuté „dvanáctky“, mnohdy čerpající z bluesových standardů (Rollin‘ And Tumblin‘, Thunder On The Mountain), s působivými folkrockovými baladami (Workingman‘s Blues # 2, Beyond The Horizon) a zakončené bezmála devítiminutovou intimní zpovědí Ain‘t Talkin‘ drží pohromadě právě ta zvláštní atmosféra hudební výpravy proti proudu času. CD však můžeme vnímat i jako protagonistův návrat ke kořenům či autorský hold duchovním a hudebním inspirátorům a oblíbencům. Každopádně je důkazem neochabujících skladatelských a textařských schopností jednoho z nejvýznamnějších žijících umělců, solitéra, který půjde vždy svou vlastní cestou. V tom je modernější než drtivá většina jeho kolegů.

MILAN ŠEFL