číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Jak to vidí

Jaromír Štětina,
publicista, spisovatel a senátor Parlamentu ČR

ZKRAJE TÝDNE

Vzpomínka na Aničku Politkovskou

V sobotu 7. října jsme v Suchdole nad Lužnicí s vodáky tradičně zamykali řeku a těšili se z podzimního dne. Zazvonil telefon a stísněný hlas mého kamaráda, moskevského zpravodaje Českého rozhlasu Petra Vavroušky, řekl: „Zabili Aničku Politkovskou.“

Nechci psát o smutku, kterou mi zpráva o vraždě Anny Politkovské, mé vzácné přítelkyně, přinesla. Nechci psát ani o tom, co Anička znamenala pro ruskou a světovou žurnalistiku, ani o jejím vzácném umanutí zastávat se ponižovaných. Prožili jsme oba v Grozném i v Moskvě peripetie čečenské války a s nevírou zaznamenávali, jak postupně naši zpravodajští kolegové umírají či jsou z Ruska vyháněni. Chci se zmínit o podhoubí oné vraždy.

Byla to vražda politická, protože souvisela s neúprosnou kritikou prezidenta Putina, s přímostí, se kterou Anna popisovala genocidu Čečenců i dravčí styl momentálního čečenského promoskevského vůdce Kadyrova. Najatý vrah ji zastřelil pistolí Makarov ve výtahu jejího domu ranou do týla. Okamžitě, když zpráva přišla, projel jsem všechny zdroje, včetně internetu, abych se orientoval. Na serveru aktualne.cz jsem v diskusi o článku oznamujícím smrt Anny Politkovské narazil na tento příspěvek jednoho účastníka chatu (nechávám bez úprav i s chybami):

Autor: Firer (ubot@centrum.cz). Konečně zpravedlnost. Nějaká zkurvená novinářka bude kecat o právech, poslal bych ji do muslimského bordelu a viděla by práva žen ta piča co viděla práci z vrtulníku a dupat beztak taky neuměla, nebot jenom nevyrovnaný člověk se může hrabat v marastu lidstva. Dobře jitak!!!!!

Nejdříve jsem nad zjevným vulgarismem mávnul rukou, ale pak jsem si uvědomil, že obscénnost pisatele není jen jeho vlastním psychickým problémem, nýbrž fenoménem obecným, navíc značně nebezpečným. Vrah Politkovské a pisatel příspěvku mají lecos společného. Především je to jejich sebestřednost a bohorovnost. První, aby mohl vraždit, musel povýšit svoji vlastní osobu nad zákony, nad běžné lidské normy i nad jakékoliv pochybnosti o chystaném činu. I ten druhý, projevující se primitivním hanopisem, musí být povznesen nad odsudek, nad reakce lidí, kterými jeho slova otřesou. Oba, vrah i pisatel sám sebe nazývající Firer, neprahnou po odhalení. Nejlépe je jim ve zbabělé anonymitě. Oba, vrah i pisatel, jsou snadno ovladatelní, ať už zlobou či vidinou peněz. Jsou zneužitelní, neboť jsou oba tvorové stádní a jako takoví jsou, co svět světem stojí, jednotkami tlupy, ovladatelné těmi, kdo znají populistické triky vedení davu. Byli vždy snadno využíváni vojevůdci, cary, fašistickými spasiteli čisté rasy i komunistickými bossy. Jsou to ti, kteří jásali pod šibenicemi nebo psali petice vyzývající k popravě Milady Horákové.

Zamindrákovaní musejí přirozeně nenávidět ty, kteří jsou morálně a intelektuálně výše než oni sami. Proto musel Aničku nenávidět vrah, ať už sám střílel, nebo si střelce koupil, proto se český přispěvatel chatu vyzbrojil tak nenávistnými slovy. Oba jsou základem krvavých revolucí, sebevražedných teroristických činů, válek, jsou nositeli zla. Anička se jim postavila a stála proti nim až do konce. Nikdy neslevila a celá léta, co jsem ji znal, snímala hříchy ze svého zmučeného ruského národa, lámaného, ničeného a ničícího. Byla to vzácná žena a Ruska, která by byla hodna svého Někrasova.