číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Kdo se ptá, ten se dozví?

„Jéééžišmarjá, jste dneska už třetí, kdo se mě na to ptá,“ pravila žena v jednom z krkonošských informačních středisek, když jsem se jí otázal, od kolika do kolika hodin jezdí lanovka na Sněžku. Cítil jsem se provinile, že ji obtěžuji. Proto jsem si dal předsevzetí, že kdybych měl ještě nějaký turistický dotaz, nechám si ho radši na příští den na ráno a přijdu do dotyčného informačního střediska jako první, abych tu paní nerozladil otázkou, kterou jí položil už někdo přede mnou.

Pro spravedlnost dodávám, že v jiných krkonošských informačních střediscích jsem se setkal naopak s informátorkami ochotnými a nenačuřenými. Že by to bylo tím, že jsem se jich ptal na informaci, na kterou se jich toho dne ještě nikdo přede mnou netázal? Nebo to byly osoby, které jejich práce těšila? To je samozřejmě nejpříjemnější varianta. Její zářnou představitelkou se pro mě stala paní v  informačním středisku v rakouském Hainburgu. O letošních Velikonocích jsem se jí zeptal, kdy bude toho dne mše v místním kostele. Řekla mi, že obvykle bývá v sedm hodin v podvečer, ale s omluvou dodala, že si není jistá, zda tomu tam bude i dnes o svátcích. Poděkoval jsem jí a dodal, že v sedm večer budu stejně už jinde.

Toho dne jsem měl v plánu navštívit ještě přilehlé lázeňské městečko Bad Deutsch-Altenburg. Když jsem se tam pak procházel, náhle poblíž mě zastavilo auto a vyskočila z něj povědomá řidička - paní z hainburgského informačního střediska! Řekla mi, že si dodatečně ověřila, že dnešní mše je opravdu od sedmi. A když mě teď náhodou zahlédla při své cestě domů, tak mi to chce ještě potvrdit. Spolu s poděkováním jsem se té paní bezděky uklonil.

Stejně tak vděčný jsem každému, kdo je ochoten mi při bloudivých cestách automobilem podat informaci, jak se dostanu k hledanému cíli. Někdy zní rada ovšem natolik podrobně, že je náročné ji vstřebat komplexně. Příklad: „U Beránkových zahnete vpravo, u Kohoutových potom vlevo, jeďte pořád dál kolem Liškových až ke Slepičkovým a ještě pořád rovně až k Zajícovým, potom vlevo nahoru kolem Bažantových až do kopce k lesu k Vránovým, které hledáte.“ Když ochotný náhodný informátor skončí tento typ popisu, jsem z toho jelen.

To nic nemění na skutečnosti, že jsem za snahu vděčný. Navíc i za to, že podrobný popis nekončil pointou, kterou v podobné situaci zažil můj přítel Ota Waldmann. V dětském věku se v Praze otázal jedné starší paní na jistou adresu, a když se mu dostalo složitého popisu cesty, tak ho paní závěrem vyzvala: „A teď mi to, chlapečku, pěkně zopakuj!“ Od doby, kdy mi Ota vylíčil svůj zážitek z dětství, trnu, že podobné kontrolní otázce budu někdy vystaven i já.

Kromě „pouličních“ informací využívám tu a tam i rozličných profesionálních telefonních linek. Například na nádraží, u různých firem, institucí a společností. Nejednou musím na přihlášení operátora čekat, neboť - jak mi hlasový automat sdělí - jsou vyřizovány dotazy těch, kteří se dovolali přede mnou. Aby se mi lépe čekalo, je mi do sluchovodu vpuštěna takzvaná čekací hudba. Ze strany provozovatelů těchto informačních linek je poctivé, že vzápětí je telefonujícímu dáno na vědomí, že nejde o laškovný hovor, nýbrž naopak. Ještě před spojením s  operátorem jsme upozorněni: „Hovory s našimi operátory jsou v zájmu zlepšení našich služeb monitorovány.“ Jinými slovy jde o předem avizovaný odposlech. Pro mě jako pro volajícího je to naděje, že operátor se mnou bude mluvit slušně, ovšem podobný závazek pociťuji i já vůči němu. Monitorován totiž není jen operátor, nýbrž současně i já.

Dávám si tedy záležet, abych si neuřízl ostudu, a aby monitorující si o mě nemysleli, že jsem nějaký jelimánek, trotl, buran a vymaštěnec. Snažím se tedy hovořit zře-tel-ně. Klást přízvuk na předložku. Ve slově resort pak důsledně dbát na vyslovované s, abych se pochlubil, že je mi známo, že resort je odvozen od sorty.

Zvláštní kapitolou je získávání informací při pohybu v cizí zemi. Jako automobilista mám v této souvislosti nezapomenutelné zážitky z cest po Itálii. Ke chvále tamních temperamentních obyvatel budiž řečeno, že jsou při ukazování cesty nejen ochotní, nýbrž také velice názorní. Jakmile vytuší, že italština není tazateli zrovna vlastní, rázem se jejich ruce promění v pantomimická ukazovátka.

Když jsme se v jednom z italských měst chtěli se ženou dopátrat, jak se dostaneme autem na výpadovku, zastavili jsme u sympatického mladého muže. Zrovna řídila žena, takže bylo na mě jako na spolucestujícím, abych stáhl okénko a pokusil se informaci získat. Zkoušel jsem to v angličtině, mladík zřejmě porozuměl, ale byl vlastenec, a tak mi začal odpovídat italsky. A ručně zároveň. Teprve ve chvíli, kdy se pustil do temperamentního výkladu, jak z města ven, všiml jsem si, že od hlavy odsunul mobil, který jsem do té chvíle neviděl, protože dotázaný ho držel u ucha odvráceného.

Zastyděl jsem se, že jsem mu zřejmě přerušil hovor. On však nejevil žádné známky zloby. Naopak, poskytl mi dokonalé pantomimické nasměrování. Když svůj výklad skončil, ještě se usmál a otevřeným okénkem mi přátelsky podal ruku. Jestli tam v městě Rossanu stojí dodnes na chodníku, a vy pojede kolem autem, klidně se toho sympatického mladého muže zeptejte na cestu i vy. Nevypadal na to, že by někomu vyčítal, že podobnou informaci poskytuje už opakovaně.

Nová sbírka fejetonů Rudolfa Křesťana, známých z vysílání rozhlasové stanice Vltava (a část i z Týdeníku Rozhlas), vyšla pod názvem Tandem aneb Po dvou ve dvou. Knížka je ilustrována autorovou ženou Magdou. Pražská autogramiáda manželů Křesťanových se bude konat 1. listopadu v 16 hodin v pražském Paláci knih Neoluxor na Václavském náměstí - pozn. red.