číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Dívejte se

Potemnělé ulice skrývají nejednu nástrahu

Neděle 26. listopadu, ČT 1, 20.00

Tomáš Vorel pojal svůj nejnovější film Skřítek jako němou komedii - což je ovšem označení hodně nepřesné, protože postavy sice nemluví, ale zato je plně zachována, ne-li vysloveně zveličována ruchová a hudební složka, ať již s nimi souvisí či nikoli. Stylově je snímek zasazen kamsi na rozhraní mezi klasickou grotesku, opírající se o leckdy brutální situační komiku, a pantomimickou klauniádu, která je naopak rozněžnělá, ba poetická.

Výrazná inscenační stylizace odkazuje ke starším Vorlovým projektům, k ještě amatérským Rychlým šípům a zvláště ke „skřítkovské“ povídce z Pražské pětky. Právě v ní totiž nalezneme obdobné postupy, počínaje absencí mluvy, žertovně zesportovnělými pohyby a konče postavou skřítka, který je ovšem zlomyslnější a děsivější, než je tomu nyní. Vyprávění však postrádá sevřenost onoho příběhu, některé epizody (například s rodinným stravováním) se hroutí v hrubozrnné skeče, které se sotva poskládají v celistvý dramatický útvar.

Ústřední postavy, které sem jako by přešly z předchozího Vorlova filmu Cesta z města, sehráli Bolek Polívka a Eva Holubová. Původně své hrdiny obdařili jistou prostomyslností, avšak ve Skřítkovi se již orientují na zcela odlišný herecký projev, na pantomimickou souhru pohybových, gestických i mimických prvků, samozřejmě s podpůrnou účastí zvukové složky. Otec pracuje jako řezník v masokombinátu, matka u pokladny v supermarketu. Rodinu dále tvoří dvě děti: vzpurný dospívající synek, jenž urputně dává najevo své vegetariánské sklony, a mladší dcerka, která prožije netušená dobrodružství s titulovým skřítkem, záhadnou bytůstkou vylézající z temných hvozdů do městských ulic.

Největší tíha spočívá přirozeně na protagonistech. Bohužel Polívka převážně čerpá z „manéžových“, někdy již bohužel notně opotřebovaných klauniád, dokonce bych neváhal použít termínu šmíra ve smyslu bezpočtukrát vyzkoušených úšklebků, klátivého pohybu pažemi i celého těla. Výrazově uměřenější je Holubová, která svou ustaranou, věčně podceňovanou matku modeluje prostředky méně okázalými, v jejím občasném trpitelském pohledu zableskne opravdový soucit. Zcela přirozeně vyznívají i groteskně zrychlené výjevy, související třeba s mechanicky se opakujícími úkony u pokladny.

Dlužno říci, že ostatní postavy se vyznačují zbytečně velkým rozkmitem své stylizace, třeba klackovitě odmlouvající a současně jelimanovitý mladík (Vorel obsadil svého syna, též Tomáše) vyhlíží, jako kdyby vypadl ze Snowboarďáků, Rafťáků a spol. Nepochybně zaujme k nepoznání změněná Ivana Chýlková, která svou pisklavě pitvornou učitelku dovedla k dokonalosti - včetně náhlého nabytí zvířecí podoby. Ostatně převrácená identita, kdy člověka s prasečí hlavou ohrožuje řezník-zvíře, se vtělí i do otcova tíživého nočního snu (a možná si přitom vybavíme někdejší velkoplošný plakát s týmž námětem).

JAN JAROŠ