číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Navštivte

Osamělost vzduchoplavce na vrcholu hory

Pokud jsou podivíni neškodní, máme je zpravidla rádi. I ve filmu. Zvláště ty charismatické, kteří vysílají těžko definovatelné a o to přitažlivější fluidum; můžeme si na nich brousit míru empatie či hloubat nad tím, jaké myšlenky či vzkazy nám adresují. Možná to u mnohých diváků vyhraje i Fleischman, protagonista nového filmu Davida Ondříčka Grandhotel, jehož filmy se vůbec podivíny jen hemží.

Fleischman je sociálně nezakotvený, ale sympatický introvert, na pohled bezradný a zranitelný, v hloubi nitra však bezpečně opevněný v hradbičce svých snů a umanutostí. Až do konce příběhu si nejsme příliš jisti, co znamená jeho programová osamělost. Skrývanou touhu po kontaktu a potřebu lidské blízkosti? Snahu nalézt nebo potvrdit si vlastní identitu? Hledání životní cesty? Grandhotel totiž v podstatě postrádá dramatický oblouk (i když jeho story vede „odněkud někam“); ostatně není ani tak založen na příběhu či myšlence, jako spíš na atmosféře. Na pocitech, které dokáže vyvolat ostrá svěžest větru na vrcholu hory, půvab malebných proměn mraků na obloze, tvrdošíjná samota amatérského meteorologa ponořeného do přediva křivek, naznačujících neodvratnost, ale zároveň i neurčitost pohybu tlakových výšek a níží. Předpověď je nespolehlivá: jak bude zítra?

Fleischman je užitečný poskok, řekněme údržbář v luxusním hotelu na vrcholu Ještědu. Ve volném čase pečlivě mapuje počasí, nebyl dosud dál než v Liberci, neměl ještě ženu a odmítá bližší kontakty - dokonce nechce být oslovován křestním jménem. A šije si balón. Zkrátka podivín. Jako filmová postava však má smůlu, že je obklopen dalšími bizarními, ale (kvůli snadnému rozlišení?) mnohem nesympatičtějšími typy. A v tom patrně tkví hlavní potíž Grandhotelu: inflace podivínů různých letor a stupňů. Od Fleischmana charakterizovaného vcelku milými podivnůstkami, je pozornost často nadbytečně odváděna k ulepenému číšníkovi, který svůj nedávný pobyt v kriminále vydává za americkou pracovní stáž, k německému turistovi, jenž si pečlivě buduje image někdejšího frontového bojovníka, k recepčnímu posedlému (verbálním) sexem, k mladé prostoduché servírce podřizující své konání testům v ženských časopisech.

Zbývá tedy už jen snadno spočitatelné klišé: hrdina se musí setkat s další pozitivní a samozřejmě také osamělou bytostí. Bohužel, téměř od počátku filmu lze předpokládat, že se ti dva sejdou a že jedině Fleischman dokáže naplnit touhu pokojské Ilji po dítěti. Kdo také jiný - vždyť ostatní jsou předem diskvalifikováni. Od jisté chvíle vlastně ani nemáme proč fandit hlavnímu hrdinovi, protože jeho podivínství působí spíš únavně než osvěživě. Postavy se poněkud mátožně potácejí dějem, který se zvrtne v očekávaný happy end, předem tušíme i to, jak dopadne havárie balónu. A dopis posílaný Fleischmanem ze zahraničí sice možná uspokojí citlivé dušičky, ale filmu příliš neprospěje.

Grandhotel má přitom vynikající nástup nabitý atmosférickým i emočním tlakem, slibuje kouzlo nevyslovených tajemství i duchovní poselství. Nakonec to však naplní jen zčásti - a spíš v tušené než vědomé poloze. Za to, že přece jen odcházíme z kina s jistým okouzlením, můžeme děkovat především pěkně nasnímané přírodě, zvláště pohledům z Ještědu (kamera: Richard Řeřicha) a skvělému hereckému výkonu Marka Taclíka. Divák si odnese i smířlivý vzkaz: osamělost vzduchoplavce má někdy smysl a může skončit i docela dobře. Už proto, že snít blízko nebe je přece fajn.

AGÁTA PILÁTOVÁ