číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Přemyslovci byli sami sobě nepřáteli

Lásku k historii v něm vypěstovala především matka, která ho při procházkách seznamovala s různými památkami, a to jak v  jeho rodném městě Slaný, tak později v Praze. Velice dlouho inklinoval k archeologii, ale vystudoval archivnictví a pomocné vědy historické. Dnes se historik Josef Žemlička zabývá středověkými dějinami, konkrétně dobou Přemyslovců, tedy obdobím od 10. do počátku 14. století. Na toto téma napsal řadu knih, mj. Počátky Čech královských 1198–1253, Přemyslovci - jak žili, vládli a umírali, Století posledních Přemyslovců, Čechy v době knížecí a další. O svém celoživotním koníčku a povolání hovořil před časem v Hostu do domu, pořadu Českého rozhlasu 2 - Praha.

Co vás přivedlo právě k zájmu o středověk?
Velice na mě zapůsobil Jirásek, jako malý kluk jsem přímo hltal jeho spisy, hlavně Mezi proudy a Proti všem. Když se dnes ve svých seminářích ptám budoucích historiků, jestli četli něco od Jiráska, mezi třiceti přítomnými se zvedne jedna nebo dvě ruce. Vím, že se Jirásek dnes moc nenosí, ale možná je to i tím, že není v módě; třeba do ní zase přijde.

Kudy vedla vaše cesta k Přemyslovcům?
Byla velice komplikovaná: po studiích jsem měl příležitost pracovat v Historickém ústavu Akademie věd a moje první téma, kterému jsem se věnoval, bylo z dějin osídlení. Napsal jsem diplomovou práci o středověkém osídlení Zbraslavska, oblasti jižně od Prahy. Tehdy totiž probíhal rozsáhlý archeologický výzkum velkého keltského opida na hradišti nad Závistí a já jsem byl pověřen zpracováním středověkých dějin této oblasti. Má práce vyšla tiskem a já jsem se rozhodl pokračovat v této linii zpracováním osídlení na Litoměřicku, což je nesmírně zajímavá oblast, kde se mísí staré slovanské osídlení s pozdější kolonizací. Ale jelikož jsem nechtěl zpracovávat jedno území za druhým, začal jsem se věnovat ekonomickým otázkám a zajímalo mě, jak fungoval přemyslovský stát. Poznatky, které jsem získal při zpracovávání osídlení, byly docela dobrým východiskem, protože hustota obyvatelstva i rysy osídlení, tvoří vlastně základ, ze kterého vyrůstal a na kterém stál stát v 10., 11. století.

Původně jste se chtěl věnovat archeologii, nelitujete toho, že jste ji opustil?
S archeology, památkáři, kunsthistoriky udržuji těsné kontakty a trošku se mezi ně i počítám. Dnes už totiž není možné věnovat se jenom čisté historii, člověk musí uvažovat hlouběji a šířeji, protože všechny zmiňované disciplíny mají k sobě velice blízko a úzce spolu souvisejí; čistá historie je už víceméně minulostí. Dnes dokonce existuje zvláštní disciplína, které říkáme medievalistika, tedy věda o středověku, která spojuje všechny jmenované obory a vstupují do ní ještě další: etnografie, etnologie, teologie, filozofie. Jenom v takové spolupráci mohou vznikat nové kvality na poli historické práce.

Dá se dnes opravdu zjistit, jak vypadal středověký život, nebo se můžeme jenom domnívat, jak to tehdy asi bylo?
Jsou oblasti, kde to můžeme tvrdit velice jasně; hranice mezi hypotézou a jistotou se dají poměrně snadno zjistit. Ovšem pak jsou také otázky, o kterých se dodnes historici přou: jaká byla správa země, jestli byl panovník skutečným pánem, nebo zda byl ovlivňován šlechtou už od 10., 11. století nebo až ve 13. století. Vztahy mezi panovnickou mocí a šlechtickou zemskou obcí byly komplikované a navíc jsme při bádání dnes odkázáni na relace středověkých zemských kronikářů, kteří události viděli po svém: měli-li oblíbeného panovníka, jistě dokázal v jejich podání překonat všechny překážky... Ovšem z jiných náznaků, listin a podobně víme, že to nebylo zas tak jednoduché, že i vlivný král ve 13. století musel složitě bilancovat, aby svůj majestát, svou královskou moc udržel v rovnovážné poloze se šlechtou, která se začala silně prosazovat.

Nejrůznějších otázek nabízí historie mnoho a mnoho, jaké vás teď konkrétně zajímají?
Je jich opravdu dost a asi nikdy jim nebude konec, ale v současné době mě zajímá několik okruhů: jeden z nich jsem už naznačil, a to vztah mezi panovnickou mocí a šlechtickou obcí, která se dotvářela ve 13. století a pokračovala za Lucemburků a pak ještě v dalších variantách dále. Druhá konkrétní otázka, kterou řeším, se týká vzniku a počátku měst, což je velice zajímavé a má souvislost s ekonomickým vývojem celého přemyslovského období. Dále stále zůstávám u problematiky osídlení: jak vypadalo v časném středověku a jak v pozdějším období. Dnešní sídelní struktura, tedy města a vesnice, vypadala v raném středověku docela jinak. Sídlišť bylo daleko více než dnes, jejich síť byla patrně hlavně ve starých sídelných krajích hustší, ale jednalo se spíš o taková sídlišťátka než o sídliště či vesnice. Můžeme si představit rozptýlené, roztroušené osídlení, které se teprve ve 13. století a vlastně i v průběhu 14. století začalo soustřeďovat do velkých koncentrovaných vesnic.

Podílíte se také na vzniku Historického atlasu měst České republiky. Jakým způsobem?
Toto dílo organizuje a vydává Historický ústav Akademie věd a pracuje na něm kolektiv autorů. Celá práce je zakomponována do rozsáhlého mezinárodního projektu městských atlasů, který má za cíl představit evropské město ve srovnávacím pohledu. Zajímá nás, jak konkrétní města vypadala, jak se proměňovala a jaké kartografické prameny je dokumentují. Zpracována je už celá řada měst, přičemž spoléháme především na místní badatele, kteří jsou největšími znalci místní problematiky. Tak vznikají velice zajímavé svazky, které ukazují vývoj měst od jejich počátku do současnosti s různými rekonstrukčními plánky a náhledy. Naše města jsou prezentována i v zahraničí a vím, že například na irských vysokých školách se studenti učí na příkladech některých českých měst.

Co nám pohled do dějin může dát pro současnost, čím konkrétně se můžeme z doby přemyslovské poučit?
Dějiny jsou jedno velké poučení v jakékoli oblasti. Například, co se týče stránky hospodářské a ekonomické - můžeme se poučit, co to je kvalitní měna a co znamená pro renomé celého státu. Hodně poučení je i v oblasti politické, protože někteří přemyslovští vládci byli velice zdatnými a zkušenými politiky. Ačkoli byli obklopeni složitým sousedstvím a navíc se museli vyrovnávat s velmi obtížnými domácími poměry, tedy se šlechtou, největšími nepřáteli byli Přemyslovci sami sobě. Ve 12. století se totiž jednalo o velice početný rod, takže desítky bratranců, otců, strýců, synovců, měly jediný cíl: dosednout na pražský stolec a diskvalifikovat ostatní příbuzné. Domácí politické dějiny, konkrétně 12. století, nevyprávějí vlastně o ničem jiném, než jak se Přemyslovci mezi sebou potírali, likvidovali, mrzačili, oslepovali...

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ