číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Jak to slyší

Oldřich Knitl, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Dva večery - o Borech a Karlu Havlíčku Borovském

V druhé půlce října nadělila Vltava svým posluchačům dva Páteční večery vytvořené podle zajímavých námětů: o známé plzeňské věznici v Borech a o Karlu Havlíčku Borovském. Přiznám se, že zejména to plzeňské téma mě lákalo. Pořady o kriminálech nejsou zvlášť běžné a borský kriminál je k tomu navíc ještě proslulý. Kromě toho zde člověk maně tušil spojitost se zajímavými lidskými osudy. Nicméně výsledek byl zcela opačný. Pořad o mnohokrát probraném a dokonce i do školních osnov už dávno zařazeném českém novináři, spisovateli a vyhnanci byl ve výsledku výrazně poutavější než ten o vězení. Najít příčinu toho rozdílného účinku není těžké - byla jí rozdílná práce s materiálem.

Dominik Mačas, Petra Kosová a Petra Kunová, autor a autorky pořadu Věznice Bory, vcelku svědomitě sebrali materiál, obstarali si odborníky a pak to všechno náležitě seřadili. Ne že by šlo o samé nezajímavé věci, přece jen ale, jak se jeden popis nebo historický údaj řadil za druhým, posluchačský zájem opadával. Pak, přibližně v polovině pořadu, nastal prudký obrat. Tehdy došlo na lidské osudy, příběhy, případně písemné výpovědi politických vězňů z konce čtyřicátých let a doby následující až po věznění Václava Havla z let osmdesátých. Samozřejmě, kým by neotřásl třeba případ generála Heliodora Píky popraveného zde už v červnu 1949. Ale i v této části ztrácel Páteční večer vinou víceméně mechanického řazení jednoho případu za druhým na zajímavosti, i když se nedostal do takového propadu jako na konci své první poloviny. Shrnuto: nebylo to úplně marné, ale k dokonalosti tomu dost scházelo. Řekl bych, že tím, čeho se zde zejména nedostávalo, byl příběh.

Páteční večer o Karlu Havlíčku Borovském může být skvělým dokladem i příkladem toho, jak je příběh důležitý. I autorka pořadu Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně Hana Kofránková pracovala s historickými údaji a dobovými dokumenty, ale vytvořila z nich kompozici, která měla dramatický spád. Zprvu, když po stručném odvyprávění historie časopisu Slovan oznámila, že bude následovat rozhlasová hra z roku 1989, jsem trochu znejistěl. Začal jsem se obávat, jestli snad nepůjde o mechanickou práci jiného druhu: nejdřív trocha historických údajů, pak rozhlasová hra na dané téma, potom třeba povídání historika a tak dále, dokud se dvě hodiny nezaplní. Záhy jsem ale pochopil, že nepůjde o celou hru, nýbrž jen o vybrané výňatky z ní. Tehdy jsem zase zapochyboval, jestli je to úplně fér rozporcovat takovýmto způsobem a za takovým účelem cizí hru. Ale autorka mě opět záhy vyvedla z omylu. Koláž, kterou vytvořila z jednotlivých scén a doprovodných informací, byla velmi účinná, ba skoro napínavá a hře Jiřího Horáka Přelíčení s občanem Havlíčkem vůbec neublížila, spíš jí udělala dobrou reklamu. A také v druhé půlce večera, věnované brixenskému vyhnanství, autorka výběrem a skloubením užitých prvků dokázala, že je v oboru budování dramatických příběhů na slovo vzatá profesionálka. Z přediva Havlíčkových textů, dopisů, věcných údajů a úředních hlášení posluchač postupně získával přesvědčivou i barvitou představu o průběhu a příčině vyhnancovy brixenské konfinace, jak rakouská vrchnost svůj svévolný čin označovala, o Havlíčkově stavu i o smutném posledním roce života, který ho čekal po propuštění.

Programová řada Páteční večer by mohla být něčím jako výkladní skříní Českého rozhlasu 3 - Vltava. Musela by ovšem držet laťku v té výši, do jaké ji nastavil večer Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně. Jenže přinášet pořady podobné úrovně týden co týden by stálo tak velké úsilí, že se to zdá dost nereálné. Neskonale snazší bude vrátit Páteční večer o Karlu Havlíčku Borovském znovu do vysílání. Jsem si jistý, že se v průběhu let dočká několika takových návratů.

OLDŘICH KNITL