číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Titulní rozhovor

Boris Hybner, mim a herec

Označujete se za muzikantského či bluesového clowna. Proč - jste bytostný muzikant, nebo se cítíte být „bluesově“ smutný?

Clown i bluesman jsou zpravidla smutní, liší se jen tím, že jeden dělá muziku, druhý mlčí a jedná. Archetypy bluesmana i clowna jsou stejné. Jde o lidi na okraji společnosti, kteří ztratili úplně všechno - kromě schopnosti sebereflexe a jakési zamilovanosti do života.

Cítil jste se tak vždycky, nebo jste se do této podoby „vyvinul“?

Ke clownerii jsem na divadle nakonec dospěl; určitě je to taky věkem, protože clown musí být starý. Werich říkával, že clown je jako biftek, a ten musí být uleželý. Ostatně podívejte se na vžitou podobu clowna: má holou hlavu, věneček dlouhých rozčepýřených vlasů kolem, červený nos a strakatý oděv. Tahle postava vznikla za Shakespeara. Kdo to vlastně je? Starý venkovan, který se ocitl ve městě, a je tak zmatený a nemožně oblečený, že je všem pro smích. Červený nos má proto, že je to zpravidla starý opilec.

A proč jsou clowni smutní?

Protože je to v jistém smyslu poslední instance. Položím vám metafyzickou otázku: Kdo rozesměje klauna?

No třeba ředitel cirkusu, když mu zvýší gáži, ne?

Myslíte? Mimochodem, víte proč clown zpravidla šišlá a říká „Pane šiditel, pane šiditel?“ Není to kvůli chybějícímu chrupu, ale proto, že to byl vždycky cizinec. Takový evropský bezdomovec, který neuměl žádnou řeč pořádně a coural tam, kde měl džob.

Pořád jste mi neřekl, proč je clown smutný.

Myslíte, že když je někdo směšný, musí být nutně i veselý? Clown sice vyvolává smích, je jeho příčinou, ale není jeho ideologem. Veselý není právě proto, že je směšný. Když se vám budou lidi smát, budete snad veselá?

Asi ne. Ale taky to lze brát jako profesionální úkol - rozesmát publikum.

Jistě, ale ani to není moc veselé. Ocituji vám Chaplina: „To řemeslo je velmi namáhavé a náročné. Člověk se musí umět udržovat v tvořivém napětí po velmi dlouhou dobu. A někdy se dostane až na práh šílenství. Vymýšlení humoru je aktivita chorobně čilé mysli.“

Chorobně čilá mysl? Dneska se tomu říká hyperaktivita...

Je to jakási elektrika v mozku, která u někoho funguje - řekl bych - čiperněji než u jiných, průměrně nápaditých lidí.

Škoda, že to nevědí maminky, jejichž děti jsou ve škole kritizovány za hyperaktivitu. Mohly by je nasměrovat ke clownskému povolání.

To by pro ně možná bylo řešení. Tyhle děti bývají obvykle i nekonformní a clownské školení jim může poskytnout širší prostor pro seberealizaci a současně jakousi legitimitu jejich netradičnímu postoji k lidem, k životu a ke světu. Sociálně by to mohlo být zajímavé.

V šedesátých letech jste studoval na Pedagogickém institutu ve Zlíně. Jaká tam byla atmosféra?

Úžasná, pořád tam v lidech přetrvávala baťovská vitalita a rozmach moravských lidí, z nichž Baťa sám vzešel. Jsou nesmírně skromní a pracovití. Navíc Zlín je velmi mladé město, které si vždy samo vytvářelo prostor pro kulturu, byli tam velmi dobří malíři, básníci, hrál se výborný jazz. Dostal jsem se do velmi šťastné, pozitivní bohémské společnost, která víc pracovala a studovala než bendila, přitom nezapomínala ani na to „bendění“... Bylo prozíravé, že tam už tehdy umístili vysokou školu. Měl jsem pocit, jako bych byl na americké univerzitě - byla to univerzita v teniskách a džínách.

Mluvíte o Moravácích nadšeně, není to trochu lokální patriotismus, když odtud sám pocházíte?

Ne, myslím, že skutečně takoví jsou. Ale možná je moje vzpomínání trochu poznamenáno i dobou, ve které jsem dospíval. Mám občas pocit, že by nebylo na škodu, kdyby se šedesátá léta v něčem vrátila; kdyby současná mladá generace byla míň hédonistická, měla lepší vztah k obyčejným lidem a byla trošku rebelštější, ne tak konformní a ne tak dychtivá dělat kariéru.

Mladí bývali jiní?

Kariéra a peníze za mého mládí nehrály skoro žádnou roli. Bylo spíš důležité se něco dovědět, přečíst, poznat. Třeba texty Bohumila Hrabala. Spojily se mi tehdy s humorem foglarovek a když jsme se tenkrát vypravili do Libně, měli jsme pocit, že jdeme do Stínadel. Zažili jsme Automat Svět, vídali jsme obyčejné chlapy, kteří se na stojáka v automatu opíjeli dlouho do noci a ráno šli do práce. Nezničitelná síla obyčejného života má pro mne dodnes ty největší grády. Je to určitá záruka stability národa. Nechápejte to prosím jako slogan, ale jako realitu! Mám pocit, že dnešní mladí to vůbec nevnímají. Jsou trochu změkčilí, než by měli být. Dokazují to specifické slovní obraty, které nemám rád, třeba: „Já jsem si to užil.“ Oni nežijou, oni užívají! Ve chvíli, kdy je něco zabolí, nebo když se chtějí odvázat, mít silnější zážitek, polknou pilulku. Pro nás bylo kdysi důležité odvázat se sami - mít bláznivé nápady, poslouchat jazz, tančit rokenrol a třeba i dělat binec. Bez pilulky.

Přitom lze dnes zaznamenat jakousi konjunkturu šedesátých let, přesněji návratů k nim.

Tu konjunkturu vidím i v módních buticích: zase se nosí kalhoty do zvonu a batikovaná trika s nápisy, cvočky a kytičky. Ale to je jenom nostalgie módních návrhářů, nebo jejich bezradnost. My se do toho taky kdysi oblíkali, ale byl to důsledek našeho myšlení. Současná děcka jsou velmi konformní, akorát se oblíkají nekonformně, jen si tu nekonformitu půjčují, „užívají“ si ji.

Jste iniciátorem, autorem a dramaturgem projektu Mimraj - přehlídky k padesáti letům české pantomimy. Čím je to výročí určeno?

Moderní česká pantomima zahájila 1. srpna 1956 v Klementinu, kdy tam vystoupil Fialkův absolventský ročník studentů taneční konzervatoře; ač tanečníci, byli „nakaženi“ láskou k pantomimě. Takže neabsolvovali tancem, ale pantomimou. Mimochodem, v Klementinu se hrála pantomima už před třemi sty lety.

Jak se Mimraji na české scéně daří?

Myslím, že se daří. Stává se, že nastupující generace diváků objeví skoro již zapomenutého clowna, o němž dosud neměla ponětí. Na našich představeních se taky ukázalo, že mimů a clownů jsou v Česku desítky - konkrétně asi sedmdesát. Na to, že tu není jediné divadlo toho typu, je to dost.

Letos má výročí i „největší z pierotů“...

Dokonce dvě: Jean-Baptiste Gaspar Deburau, romantický mim českého původu, se narodil roku 1796 a zemřel v roce 1846. Jeho kariéra zaznamenala zajímavé zvraty. Ve chvíli, kdy chystal odchod ze scény a připravil svého syna na dráhu pierota, změnil se ve Francii režim. Zmizela cenzura, nebylo už třeba na jevišti mlčet, nastala svoboda, lidé na jevišti rádi mluvili a zpívali. A to byl konec romantické pantomimy a začátek francouzského vaudeuville. U nás jsme s návratem svobody prožili něco dost podobného: vypadalo to, že bude konec pantomimy a místo něj nastoupí pseudoamerický muzikál. Naštěstí se stalo něco jiného: když padla železná opona a otevřela se nám Evropská unie, ukázalo se, že s naším neverbálním uměním se studenti domluví všude v Evropě i ve světě. Už si nedělám vrásky, že až moji studenti skončí školu, nebudou mít práci. Budou! Půjdou do Francie, Norska, Portugalska. Bude o ně zájem kdekoliv.

Čím to je, že naše pantomima je ve světě tak úspěšná? Co je na ní tak pozoruhodného?

Je plebejská, je silná a má humor. Víte, ten křehký pierot, který vypadá jako náměsíčný a je skloněn nad motýlem nebo nad květinou - to je jen poetické klišé. Je sice krásné, ale zdaleka to není jediná podoba neverbálního umění. Jsou tu přece taky clowni! Proto jsme doplnili název našich oslav, nazvaných Mimraj - což je slovní hříčka - dovětkem Půlstoletí české pantomimy, clownerie a grotesky. Clownerie a groteska jsou komické žánry; česká pantomima byla vždy z více jak tří čtvrtin vysloveně komická. Navazovala na švýcarské klauny a na grotesku, která k nám přišla z Ameriky a posléze i na Voskovce s Werichem. Úžasné filmy, které ti dva natočili, dokazují, že měli velmi dobré ponětí o tom, co je situační komedie. A na to všechno se dalo navázat. Zatímco moji kolegové a souputníci Ctibor Turba a Bolek Polívka byli orientováni víc evropsky, řekl bych frankofonně, já byl spíš nasměrován anglosasky, protože jsem hrával jazz a ragby a měl rád americkou literaturu. Oni tak dospěli ke clownerii a já ke grotesce. Můj guru byl odjakživa Buster Keaton.

Věnujete se řadě profesí, byť příbuzných: vedle „bluesového clowna“ jste také autor, divadelní i filmový herec, pedagog. Čím jste nejraději?

Vyhovuje mi řemeslo vymýšlečů komických nápadů, kterým se v americkém filmu říká gagmani. A právě tohle gagmanské řemeslo mě baví. Je to taková dětská hra, která má i v pozdním věku stejnou grácii - akorát si pak člověk hraje s jinými věcmi než jenom s vojáčky a legem. Totiž se vším, co život přináší.

Čemu učíte své posluchače na HAMU?

U nás na katedře nejde jen o to, abychom vychovali interprety - dobré mimy, komiky a clowny, ale aby si naši absolventi uměli čísla i vymýšlet. Aby si dokázali vymyslet co mají hrát, sami si vytvořili kostým, hudbu, uměli si nasvítit scénu. Aby byli to, čemu Barrault říkal „komplexní divadelník“. Pouze ten se ve světě neztratí. Člověk, který si zvolí naše povolání, se musí umět o sebe kompletně postarat. Je to takový divadelní skauting, ale je nutný, protože ho prakticky čeká život na ulici... Víte, kde měli vždycky rádi českou pantomimu? V Německu. V době, kdy tady u nás existoval jen Fialkův soubor, v Německu fungovala tři nebo čtyři divadla pantomimy a všechna byla v rukou Čechů: v Hamburku, Kolíně nad Rýnem, v Drážďanech a Düsseldorfu.

Má tohle povolání dnes dostatečnou společenskou objednávku?

Příslovečná NRT, tedy neviditelná ruka trhu, je u nás v těchto jemných oborech poměrně kazisvětská a nepůsobí dobře. Proto jsme našim studentům přidali do osnov dva cizí jazyky. Aby se tady moc dlouho nezdržovali, ale velmi rychle se stali Evropany. Jinde, třeba v Německu, mají naši pantomimu u clownerii rádi, zatímco u nás jsme si nechali vnutit import se vším všudy.

Je ústup komorních scénických oborů u nás trvalý?

Nevím. Slibná linie, která se táhne od Voskovce a Wericha, byla zatím vystřídána muzikálovými divadly a rockovými koncerty ve velkých halách. To, čemu říkali Němci Kleinkunst - malé scény, malé kabarety, teď opravdu ustoupilo. Možná, že na ně zas dojde. Ale zatím se z Prahy stává jakýsi disneyland. Chápu, že ti, kdo to dělají, tento boom podporují, dokud na to lidé slyší, je to pro ně dobrý obchod a pro mnoho zpěváků středního proudu, kteří by jinde asi neobstáli, je muzikálové divadlo jistota. Ale malých scén je škoda. Dřív stačilo pár čiperných, hravých lidí, jeden klimpr, židle, dva klobouky a byl kabaret. Jirka Suchý tuhle vzpomínal, že kdysi bylo v republice tisíc malých scén a kabaretních souborů. A k tomu ještě značný počet divadel.

Jenže není tu jen výběr muzikálů či megakoncerty, ale také rozsáhlá mediální nabídka. Od televize, kabelovek a DVD, až po internet nebo počítačové hry. Nemyslíte, že je to dnes pro mnoho lidí, hlavně mladých, atraktivnější než těch „pár židlí a klavír“?

Já nemám nic proti internetu, to je okno do světa a k mnoha úžasným informacím. Ale jde o něco jiného: ve chvíli, kdy se lidi nechávají jenom bavit, není něco v pořádku. Pasivita této generace se mi nelíbí. Jenom se dívají, sledují, poslouchají. Současné děti vidí na obrazovce za týden, co kdysi já v kině za půl roku. To znamená, že mají přetíženou krátkodobou paměť a v té dlouhodobé už není místo skoro na nic.

Povězte raději, kde vás v nejbližší době uvidíme.

Dostal jsem skvělou roli ve Zlaté kapličce, v nové inscenaci Revizora, kde Chlestakova hraje Saša Rašilov. Budu hrát němou roli, která v té hře skutečně je, i když ji málokdo zná: doktora Hybnera. To je německý lékař, který zůstal v zastrčených ruských končinách sám a zapomenut. Neumí rusky, nikomu nerozumí a nikdo nerozumí jemu. Taková zvláštní perlička na dně. A navíc budu hrát se svým zetěm, což mě taky těší. Kromě toho v Divadle Komedie pořád hrajeme Bulgakova.

A televize, film...?

Moje celoživotní „televizní“ snažení začalo už v šedesátých letech, kdy jsme byli s kolegou Turbou v Montrealu s Laternou magikou a viděli tam grotesky, které točili naši vrstevníci. Pak jsme přijeli domů a říkali si: ano, právě tohle chceme dělat - televizní grotesky! Natočili jsme němou grotesku s názvem Jak čistit lokomotivu. A dost. Televize sice odvysílala několik našich představení, ale k čisté televizní grotesce jsme už nikdy nedostali příležitost, i když jsme se o to snažili celý život. Jenom jedinkrát jsme uspěli ve Slovenské televizi, kde režisér Juraj Herz v německé koprodukci natočil šestidílný seriál Gagman. Dostali jsme za něj cenu na největším evropském televizním festivalu v Montreaux. Snažili jsme se, aby byl znovu uveden v České televizi, ale v souvislosti s rozdělením republiky zůstal seriál na Slovensku a naši ho neměli chuť kupovat. Na Kavčích horách zůstala jen ta cena. Nejvíc na tom vydělali Němci, prodali seriál do čtyřiceti zemí!

Před časem jste byl protagonistou jednoho z dílů televizního cyklu Třináctá komnata. Co je vaše třináctá komnata?

Nevím, zda jde o šťastný název, když spousta lidí ten výraz vnímá jako něco hluboce utajovaného, jako problém, který by neměl být zveřejněn. Ale já ho neutajoval: můj bohémsky rozjetý alkoholický trip skončil nakonec dobře. Možná jsem měl taky štěstí, že v  době, kdy se mi to přihodilo, tu ještě nebyly tvrdé drogy. Třeba bych se nevyhnul ani jim, jako jsem se nevyhnul pití. A to byste dneska asi neměla s kým dělat interview.

Myslíte, že k tomu, aby se někdo zbavil své závislosti, ať už je jakákoliv, musí otevřít svou třináctou komnatu?

Určitě aspoň sám pro sebe. Musí zjistit rozsah škod. A taky rozsah toho, co v něm zbylo z toho dobrého.

Vy jste to udělal včas?

Myslím, že jo. Odstranil jsem tu příčinu, aspoň jednu - manželství, které nemělo být nikdy uzavřeno. Ale i to je vlastně relativní, vždyť díky němu se mi narodila dcera Vanda, která za to stojí. Víte, do minulosti je vždycky těžké se vracet; ale vím určitě, že řešení, které jsem tehdy zvolil, totiž to rozpití se, bylo mizerný. Ale na mou obhajobu: uvědomte si, že byla šedesátá léta, která měla mimořádnou podobu i ve světě. A o to palčivější byla chandra lidí, kteří žili v šedesátých letech tady za železnou oponou. Protože na nás se pořádal hon i za to, že máme dlouhé vlasy a vymykáme se.

Máte hodně malé děti, jak si s nimi rozumíte?

Je to fakticky trochu jako soužití dětí a dědečků a babiček: když jsou prarodiče relativně zdraví a nejsou věkově zakyslí, tak to bývají krásné vztahy; už je nesužuje žádná kariéra, jsou vlídní, trpěliví, hraví, mají pro  vnoučky daleko větší pochopení než rodiče. No a já si uvědomuju, že bych mohl být i jejich dědeček a beru si z toho to pozitivní.