číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

ZKRAJE TÝDNE VĚRY NOSKOVÉ

Východisko naznačit neumíme

„Již potřetí jediného roku předstoupila vláda ČSSR před Federální shromáždění. Tentokrát proto, aby složila účty ze své činnosti. Nebývá u nás zvykem, aby vláda tak často informovala o své práci,“ chválilo zmrzačenou češtinou zato devótně, jak bylo zvykem, Rudé právo pod titulkem Rok dobré práce vlády nejvyšší soudruhy. Pod datem 17. 11. 1989 pak můžeme dále číst: Sovětští generálové u Miloše Jakeše. Výzva pracujícím světa. Ne živelnost, ale socialistický trh. V příspěvku Ještě nejde o život se Václav Marek opatrně přimlouvá za to, aby bylo výrobou respektováno co chce a potřebuje zákazník a nikoliv plán, mezititulkem Zákazník zvyklý chodit v předklonu vystihuje odvážně tehdejší situaci. Článek „Nad jednou zprávou“ sžíravě komentuje akci, která se udála před dvěma dny, kdy se na pražském náměstí primátora Vacka, dnešním Mariánském, sešli ekologičtí aktivisté. Přijali prý návrh Národního výboru hlavního města Prahy, ale neposlušná stovka účastníků se přemístila před budovu jednoho velvyslanectví. Redaktor Jiří Kohout pak údajně odposlechl otázku chlapečka: „Tati, jak dlouho budeme čekat? Proč nás nikdo nemlátí?“ Jaképak mlácení?! Co je to za nenávistnou výchovu? rozhořčuje se redaktor. Pánové, už se dočkáte! Mějte strpení jen do dnešního večera. Jděte se projít na Národní třídu! chce se zavolat přes propast sedmnácti let nad zažloutlými novinami. Předchůdce Týdeníku Rozhlas zvaný tehdy jen Rozhlas inzeroval pořad Hlásí se Moskva: s reportérem moskevského rozhlasu se budete moci podívat do metalurgického kombinátu v Běloruské SSR, v jehož výrobním programu dochází k jedné z nejpozoruhodnějších změn. Technologicky se totiž připravuje likvidace raket středního doletu. Hurá! Na stanici Praha jsme si mohli poslechnout Hovory o vojně, na Vltavě šla dopoledne první lekce ruského jazyka pro osmý ročník a v televizi večer nabízeli záznam koncertu sovětských populárních skupin a sólistů. Když jsme se toho dne probudili, když jsme si četli noviny, netušili jsme, že se zlomí dějiny. Že za pouhé dva měsíce, 17. ledna 1990, bude muset Rudé právo už bez posměchu psát o Pietním shromáždění v Praze: připomnělo si tragickou oběť studenta Jana Palacha, který se před 21 lety upálil na protest proti intervenci armád států Varšavské smlouvy. Že noviny budou informovat v článku Změny StB: byla zrušena správa vyšetřování StB na úrovni centra i v místech a útvarech zabývajících se bojem proti vnitřnímu protivníkovi, úkoly vnitřního zpravodajství a oblasti mládeže, vědy, školství, kultury, hromadných sdělovacích prostředků, zdravotnictví, emigrantských seskupení... Nádor tedy jakž tak vyoperován, ani jsme netušili, kde všude ho máme. O sedmnáct dní dříve vyšel novoroční projev prezidenta Václava Havla. Pod názvem Jaký byl a jaký bude se v Rudém právu zamýšlel vedle prezidenta i nástrojař z prostějovského Agrozetu František Řehořek, který si povzdechl. „Není lehké být komunista. Okolí se na nás obrací, ale východisko naznačit neumíme.“

Spěchám z Městské knihovny v Praze, kde si každý registrovaný čtenář může svázané staré noviny půjčit a číst, vypravit synka do Skotska, kam letí, aniž by musel (stejně marně) prosit o výjezdní doložku nějaké soudruhy. Jdu bez předklonu kolem obchodů přetékajících zbožím, myslím na knížku, která mi brzy vyjde aniž by partajní bafuňáři hlídali její ideologické vyznění. Noviny klnou neschopným politikům, jak už to tak v demokraciích bývá, oslovení soudruhu se stalo nadávkou. Otázka Jak jsme v tom mohli žít?, která mě vždycky obtěžuje po čtení starého tisku, se brzy rozpouští v provozních starostech a radostech listopadového večera roku 2006.