číslo 47

vyšlo 13. 11. 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Podzimní (ne)vážné téma

Jistě nebylo náhodou, že dotyčný míč byl v roce 2004 poprvé nasazen do hry právě v měsíci listopadu. Stejně tak zákonitá se mi jeví skutečnost, že se to stalo v Anglii. Řeč je o speciálním míči viditelném v mlze. Za ztížené viditelnosti dokáže být lidskému oku zřetelnější než míče jiné. Abych ho blíže představil: je výrazně žlutý, jmenuje se Aerow 2 a firma Nike ho vyvinula ve spolupráci s Oregonskou univerzitou. Jeho nasazení do anglické fotbalové Premier League bylo pokusem o zlepšení „čitelnosti“ míče pro hráče ve ztížených podmínkách. A ovšem i pro publikum. Tedy pro diváky, kteří jsou diváky právě proto, že se hodlají dívat. To nebývá v mlze právě jednoduché. A nejen na britských ostrovech.

Mlha, či nářečně mha, případně hmla, vstoupila i do tuzemských pravidel kopané. Ta dávají rozhodčímu možnost, aby hru přerušil. Cituji z pravidel: „V případě, že se zhoršené podmínky nezlepší nebo trvají tak dlouho, že by utkání nemohlo být za dobré viditelnosti dohráno, rozhodčí utkání ukončí.“ To je samozřejmě škoda. Rytmus hry je porušen. Také divácký entuziazmus dostává na frak. Podobně jako když se kdysi v kině náhle přetrhl film. Nezvedne-li se vzápětí mlha a nedojde-li k pokračování přerušeného zápasu, je utkání odloženo. Výsledně pak dochází ke škodám ekonomickým. Utkání se musí odehrát znovu a platí na něj už jednou zaplacené vstupenky.

Domnívám se, že je tu však ještě jedna možnost, která by stála za zkoušku. Hrát dál! Mlha nemlha. Jako člen žákovského mužstva TJ Jiskra Stará Role jsem jednou takové utkání se soupeři z Chodova zažil. Mlha by se dala krájet. Rozhodčí pan Maronek nebyl bábovka - ve hře se pokračovalo. Bylo z toho úžasné dobrodružství. Nejen pro nás na hřišti, kteří jsem se viděli jen matně v obrysech, nýbrž i pro diváky, jimž se utkání proměnilo ve vizuální hádanku. Teď se ukázalo, kdo je opravdu věrným fanouškem TJ Jiskra Stará Role a neopustí své mužstvo ani ve chvíli, kdy na něj nevidí. Náš žákovský fotbal nebyl ničím nadprůměrný, a přece na to utkání vzpomínám jako na cosi kromobyčejného. Už ani nevím, zda jsme tehdy vyhráli nebo prohráli. V paměti mi však natrvalo uvízlo, že mlha vytvářela netušené situace, které utkání povyšovaly. Když na sebe hráči vidí, není žádné umění někomu přihrát, ale v mlze?

Dovolím-li si přenést tuto dětskou zkušenost do roviny podstatně významnější, tedy do poměrů profesionálního fotbalu, domnívám se, že tam by mohlo docházet k dějům ještě mnohem zajímavějším a originálnějším. Teprve po zamlžení se ukáže, do jaké míry ovládají hráči situace, jimž se říká standardní. Opravdoví mistři dokáží takové situace odehrát poslepu. A že by z toho diváci nic neměli? Ale měli! Tu a tam lze přes cáry mlhy přece jen něco zahlédnout. Jinak je možno spoléhat na tušení, co se asi děje za bílým závěsem. Zkušený divák si dokáže i z fragmentů složit výsledný dojem. Kdo potřebuje vidět všechno jen a jen popisně, ať nechodí na fotbal. Navíc by dostaly úplně novým význam divácké povzdechy typu „Já snad špatně vidím!“, případně „Na to se nedá koukat!“, eventuálně „Nevěřím svým očím!“

Určitou službu divácké orientaci by mohly udělat reflexní nášivky na dresech hráčů. Možná i vestičky v signální barvě, jako je tomu u policistů. Pomohlo by to nejen divákům, ale i hráčům samotným. I tak by to na hřišti neměli snadné. Přihrávky i střelba na branku by byly složitější než za jasného počasí, ale copak jde o to, aby fotbal byl jednoduchý a snadný? Zvlášť zajímavé by bylo provedení penalty. Není žádné tajemství, že někteří brankáři se do jisté míry slepě vrhají na některou ze stran - v naději, že se tam potkají s dráhou kopnutého míče. V mlze by vlastně dělali totéž.

Zvláštní kapitolou se za takových podmínek stávají rozhodčí. Jak hlavní, tak i postranní. Ani v mlze by neměli ztratit kontrolu nad průběhem mače. Domnívám se, že by nemuselo jít o problém. Natož o důvod k přerušení hry. Žijeme přece v době vyspělé vizuální techniky včetně infračervených dalekohledů a termovize.

Je nepochybné, že hráči, ani přítomní diváci by pokračováním hry nebyli vytrženi ze započatého děje. Ten by se odvíjel dál, jen ve změněných podmínkách. Proč ne. Mlha je spravedlivá - mátla by obě mužstva stejně. Špičkoví fotbalisté by mohli dokazovat, jak bezpečně vedou míč na noze bez toho, že na něj vidí. Brankáři by taky nebyli bezbranní - jsou přece zvyklí chytat nejednou ve chvílích, kdy mají zakrytý výhled na střílejícího hráče.

Tajemství má svou přitažlivost a vznešenost zároveň. Přerušení zápasu, případně jeho úplné zrušení a odložení na jindy, je necitlivým aktem. Všichni jsme přece dětmi přírody - a mlha k ní patří. Když si s ní nedokáží poradit letadla a auta, prosím, jsou to kovové mechanismy. Fotbalista je však živoucí bytost. Stejně jako divák. Proč tedy nehrát dál a neoddávat se dobrodružství podobně, jako tomu bývalo při pohybu v mlze odpradávna? I bitvy se v ní vedly, a to hlava nehlava, neboť na hlavy nebylo vidět.

Když rozhodčí přeruší, či ukončí utkání kvůli mlze, fanoušci nejednou protestují hvízdotem. Takový verdikt totiž znamená, že od této chvíle divák už nespatří nic a musí domů. Kdežto v případě pokračujícího zápasu by viděl aspoň něco - semtam hráče, semtam možná dokonce i míč. Zvlášť kdyby to byl ten žlutý, který pro mlhu na britských hřištích vymysleli na Oregonské univerzitě. Kdo ví, zda na nějaké stejně věhlasné univerzitě nebyl vymyšlen i princip žlutých karet; i jejich barva je do mlhy jako dělaná.