číslo 51 / 2006

Navštivte

Putování exotického cizince po Americe

Sacha Baron Cohen se zařadil mezi nejnovější mystifikátorské hvězdy. Přisvojuje si vzezření i manýry nejrůznějších bizarních postaviček, které pak zařazuje do reálných kontextů: jejich jménem si například zval do svých televizních pořadů i vážené hosty. Přirovnávají-li ho ale někteří fandové k Chaplinovi, pak ho přeceňují.

Již podruhé vstoupil na pole filmu. Ve snímku Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu předkládá dílo, které se tváří, jako kdyby bylo veskrze kazašské (včetně úvodních a závěrečných titulků v azbuce, překrývaných anglickými nápisy). Cohen tu ztvárňuje nejspíš negramotného televizního reportéra Borata Sagdijeva, jenž je spolu s obtloustlým produkčním vyslán na vzdělávací cestu do Ameriky. Tam působí pozdvižení nejen kostrbatou mluvou a neznalostí či špatným chápáním důležitých pojmů, ale zejména neotesanými zvyky a názory, šokujícími americkou „korektnost“: především groteskně přebujelým antisemitismem, ale i tím, že ženy považuje za méněcenný a nesvéprávný druh (mozek prý mají menší než veverka!).

Režisér Larry Charles předstírá tvar reportáže, kterou Borat sám komentuje. Už na počátku jej vidíme, jak představuje rodnou vísku, dokonce nabídne groteskně stylizovaný pogromistický obřad „židobran“" s alegorickými postavami navlečenými do obrovitých masek. Při putování po Spojených státech pak film získává rozměr nekončícího happeningu, v němž protagonista uvádí své partnery do rozpaků činy i tvrzeními, ať již diskutuje o feminismu, humoru, válce v Iráku nebo společenském chování.

Cohen si vydatně vypomáhá i zjevnými nechutnostmi, které snad mají charakterizovat hlavního hrdinu (když se na jedné rodinné oslavě, kde je středem pozornosti, vrátí ze záchodu, s rozpaky předává konsternované hostitelce v sáčku své výměšky, nevěda, co si s nimi má počít...), ale občas svědčí o (ne)vkusu svých tvůrců. Rovněž užití skutečného státu, jakkoli v Americe možná vnímaného též jako ryzí fikce, považuji přinejmenším za necitlivé. Kazaši, zde vylíčeni jako zosobnění samorostlé, ale přitom nuzné primitivity (ale stejně tak si Cohen mohl vybrat Čechy, pro běžné Američany obdobně exoticky vzdálené), se zajisté mohou cítit dotčeni... Je ovšem pravda, že není určen jim, nýbrž americké společnosti, jejíž nadutost tak škodolibě postihuje.

Jenže tato škodolibost je bohužel hodně estrádní, mnohdy prvoplánová, chybí zde noblesa, k níž dospěli například Monty Pythoni ve svých nejlepších skečích. I když Borat nezavře pusu, jen málokdy se zableskne opravdu jiskrný humor. Nejpůsobivější je v pouhých náznacích, třeba když se pokouší obřadně bratřit s náhodnými kolemjdoucími, nevěřícně odmítajícími jeho důvěrnosti. Borat je totiž ve svém dramatickém ustrojení - podobně jako Atkinsonův ještě pitvornější Bean - figura jednorozměrná, byť výstřední. Postrádá katarzní účinek, jakkoli se jej snaží napodobit - viz Boratův návrat k opovrhované prostitutce, jediné skutečně lidské bytosti, s jakou se v Americe setkal...

JAN JAROŠ