číslo 51 / 2006

Titulní rozhovor

Juraj Herz, režisér

Kdy si kluk z Kežmaroku uvědomil, že chce točit filmy?

Vždycky jsem chtěl být hercem. A na to řemeslo jsem se vlastně odmala připravoval. Víte, kde jsem se naučil třeba stepovat? V koncentráku. Bylo mi deset. A v jedenácti jsem dal kamarádovi knížku a podepsal jsem se do ní Juraj Herz, herec a režisér. Už jsem na to zapomněl, ale nedávno mi ten spolužák onu knížku přinesl ukázat. Podepisoval jsem se jako herec a režisér už v roce 1945. Po gymnáziu jsem se přihlásil na bratislavskou střední uměleckoprůmyslovou školu. Nejsem nijak výtvarně nadaný, ale otec mě naučil fotografovat. Dodnes nechápu, že se mi podařilo tu umprumku dokončit. Pokusil jsem se pak dostat na divadelní fakultu, herecké zkoušky jsem udělal, ale nevzali mě. Janko Borodáč, rektor a takový bard slovenského divadla řekl: „No, herecky ste bol dobrý, ale viete, s vaším exteriérom byste nemal čo hrať. Čo byste naprieklad hral v Jánošíkovi?“ Psal se rok 1954, na repertoáru divadel byl Tajovský, Jirásek a sovětští autoři, jaksi jsem se nehodil. A tak jsem se dal na loutkařinu. 

Vy jste vážně vystudovaný loutkář?

A jsem na to hrdý! Loutky jsem potkal poprvé na umprumce. Vyráběly se tam a my je využívali v souboru, který jsem vedl a s nímž jsme jezdili na festival do Chrudimi. Tam se mě také Jan Kolár, který vedl na pražské DAMU loutkářskou katedru, zeptal: „Tak Juraji, co budeš po škole dělat? Pojď k nám do Prahy, vždyť jsi stejně loutkář.“ A tak jsem udělal přijímačky a začal se učit loutkohercem v ročníku, kde nejvýraznější osobností byl Honza Švankmajer. A víte, komu jsem na umprumce předal principálství u loutkového souboru? Klukovi, co byl o rok níž. Jmenoval se Juraj Jakubisko.

V 50. letech jste přesídlil do Prahy. Praha byla asi pro vás důležitá?

Byla a stále je. Ať jsem studoval cokoliv, stále jsem si myslel na divadlo a film. V Bratislavě se herectví zdálo být na dosah, byť se první pokus nepodařil. Ale režie? Jakási chiméra, sen. V Praze byl ten sen už blíž. Filmové režii jsem se učil rovnou na place jako asistent, potom jsem povýšil na pomocného režiséra.

Co na vaši uměleckou kariéru říkala rodina? Z Kežmaroku je to do Prahy lán světa. Kdo vůbec byli vaši rodiče a prarodiče?

Když to vezmu odzadu: můj děda, maminčin otec, byl velitelem žandárů a protože měřil dva metry, sloužil dokonce jako osobní strážce královny Alžběty.

Ale tu přece zabili pilníkem!

Ano, ale děda u toho nebyl. Když ji vraždili, už nebyl u stráže.

Historky ale musel vyprávět úžasné! Už chápu vaše okouzlení příběhem.

Děda potom sloužil ve světové válce. Když šel do penze, otevřel si v Kežmaroku restauraci. Hostům sehnal, co chtěli. Vozil pivo až z Bavorska. Protože bylo na slovenské poměry drahé, dával ho hostům pod cenou. Scházela se u něho i vybraná společnost. Ale on, jak byl toho vojenského založení, každý den v jedenáct večer zavíral. Baroni nebaroni, šampaňské nešampaňské, v jedenáct všechny vyhodil. Byl prostě žandár a pořádek ctil nade vše.

A co váš otec?

Jeho otec byl docela dobrodruh. Šel do světa, dvakrát dlouhodobě pobýval v Americe. Ale pak se vrátil, otevřel si obchod se smíšeným zbožím a vzdal se amerického občanství. Za války ho to vlastně stálo život. Děda měl dva syny a dvě dcery, oba kluci studovali v Praze. Starší se stal lékařem, mladší, můj otec, chtěl také na medicínu, ale brácha mu to rozmluvil: „Běž na farmacii, budeme spolupracovat.“ Poslechl, ač ho to mrzelo, ale ze společného podnikání sešlo.

Co říkal tomu, že jeho syn chce být hercem?

Nijak ho to nepřekvapovalo. Kežmarok bylo malé, ale kulturní městečko. Moji rodiče hráli ochotnicky divadlo, chodili na plesy, otec působil v Sokole (v českém Sokole!) a já tam samozřejmě cvičil. Všichni jsme milovali filmy, a když třeba přijel cirkus, nevynechal jsem ani jedno představení.

Uvědomovali si rodiče, co se na vás koncem 30. let řítí?

Věděli jsme, co se stalo v Německu, ale asi jsme si nepřipouštěli možnost, že by se nám to také mohlo stát. V naší rodině se židovství dvakrát neprožívalo. Naši se dali pokřtít v evangelickém kostele, ale otec byl spíše praktikující ateista. Doma jsme mluvili třemi jazyky – matka byla z maďarské rodiny, otec z německé a všichni, kdo v lékárně pomáhali, byli Slováci. Já jsem vyrostl jako trojjazyčný a co mi paměť sahá, nikdo mi nikdy nenadával do židáků.

A pak byl vyhlášen Slovenský štát. Vzpomínáte si, co se změnilo nejdříve?

Zakázali nám kino. To byla hrozná rána. Byl jsem zvyklý chodit s rodiči na každý nový film. Dědovi zavřeli restauraci. Vzpomínám si, jak jsem seděl v lokále u okna a díval se na velký průvod s pochodněmi, který pochodoval ulicí. Nechápal jsem, o co jde, ale táta mě odtáhl pryč. Druhý den byla výloha rozbitá - přesně do toho místa, kde jsem sedával, kdosi hodil kámen. Děda - žandár, protože si myslel, že je stále Maďar, pak odešel načerno do Maďarska. Chytili ho žandáři na hranicích, zatkli, odvlekli do Osvětimi a zplynovali. Stejně jako obě babičky, spoustu příbuzných. Druhý děda, který se vzdal amerického občanství, si musel sám vykopat hrob, zastřelili ho. Na konci války jsme zbyli vlastně jediní živí. Já, můj otec a matka.

Chránila vás příslušnost k evangelické církvi?

Jen dočasně. Na konci roku 1944 se otec dozvěděl, že se nás chystají také zatknout. A tak jsme se sbalili a odešli do vesnice Eisdorf blízko Kežmaroku, kde žili samí Němci. Co je to za paradox, že? Němci nás schovali před Slováky, kteří byli v gardách, ale přitom to byli Němci, kdo posílali židy do Osvětimi. Dva týdny jsme byli na německém statku, pak otci kdosi vzkázal, že nebezpečí pominulo. Vrátili jsme se domů. Za pár dní nás zatkli a odvezli transportem do Osvětimi. Bylo jasné, co nás čeká. Ale představte si, Němci už jaksi půl roku před koncem války nezvládali organizaci a ten týden neměli plyn. Normálně jim došel plyn! Neuvěřitelné. Nevěděli si s transportem ze Slovenska rady, a tak nás zase nahnali do dobytčáků a poslali do Ravensbrücku.

Pro desetiletého chlapce to musel být strašný zážitek.

Nevím, chvílemi mi přišlo, že děti to všechno zvládají lépe než dospělí. Nejstrašnější byl transport, těch sedm dní ve vagonu, vestoje, bez vody… Spousta lidí zemřela, mnoho se jich zbláznilo. A teď si představte, že všechny muže, včetně malých chlapců, pak v Ravensbrücku zahnali Němci nejprve nahé do sprch. Zavřeli dveře a - propukla totální panika. Je to plyn! Všichni šíleli a já jsem tam stál a říkal si: Vždyť ti dospělí jsou úplně blbí. Nemůže to být plyn, když jsou tu normální skleněná okna. Můžeme je rozbít a neudusíme se! Pak Němci pustili vodu a dospělí zase šíleli štěstím… Celou tuhle situaci jsem použil o mnoho let později ve filmu Zastihla mě noc, jen jsem to natočil se ženami. A pak si představte, že jdu o dalších deset let později do kina na Spielbergův Schindlerův seznam a vidím tu scénu znovu, záběr po záběru vykradenou z mého filmu.

Takovou zkušenost ve sprchách ale mohlo prožít víc vězňů, ne?

Prožít? Určitě. Ale natočit úplně stejně? Naprostý nesmysl. Později jsem se dozvěděl, že Spielberg byl v Majdanku a tam mu můj film dvakrát pustili, aby mu ukázali, že lze i v tom, co z koncentráků zbylo, točit filmy. Že není třeba stavět kulisy.

Soudil jste se tedy?

Spojil jsem se s americkým advokátem, poslal mu na kazetě obě ty scény a on mi volá: „Pane Herzi, nezlobte se, vy jste mně poslal dvakrát stejnou scénu od pana Spielberga!“ Ale kdepak, to byly dvě scény - jedna moje, jedna Spielbergova. Podíval se znovu a pochopil. „To musíme vyhrát,“ tvrdil americký advokát. „Pošlete 300 tisíc dolarů a pustíme se do toho.“ Tak jsem hezky poděkoval. Diskutoval jsem se Spielbergovými právníky, ale bylo to k ničemu. Soudit se nebudu. Vím, že jednou potkám Spielberga a vyřídím si to s ním.

Vaše rodina ale nezůstala v Ravensbrücku?

Rozdělili nás a rozvezli do jiných táborů. Táta už v tom vagoně, co nás vezl do Osvětimi, řekl: „Mohou nás rozdělit, ale nic zlého se nemůže stát. Po válce se sejdeme v Kežmaroku.“ A skutečně. Nejdříve jsem dorazil domů já. Po mně se vrátila máma a potom jsme až do listopadu 1945 čekali na tátu. Celý Kežmarok si myslel, že je mrtvý a my blázníme. Nějaký člověk totiž tvrdil, že otce vynášel v plachtě mrtvého. Nevěřili jsme. A on se vrátil.

Byli rodiče u toho, když měl premiéru váš první film?

Máma jezdila do Prahy na premiéry. Otec ne, nemohl své pacienty opustit. Také nechtěl jít do penze. Říkal, že lékárník umírá u táry - tak se jmenuje lékárnický pult. Vzdal to až po sedmdesátce, když máma vážně onemocněla. Staral se pak o ni. Když zůstal sám, dokonce si i vařil. Díky mámě, která ho znala a ještě než umřela, napsala mu pět receptů. Byly to zvláštní recepty, lékárnické. Sůl, cukr, mouka, maso - všechno bylo rozepsané s přesností na gramy. Otec si i do čaje nedával lžičku cukru, ale deset gramů. A tak si přesně podle receptu vařil i těch pět obědů. Pokaždé bylo to jídlo úplně stejné. Jako jeho léky.

Po válce řada lidí, která prošla koncentrákem, uvěřila komunistickým myšlenkám. Stalo se vám to taky?

Ne, to se mi stát nemohlo. Zaprvé jsem už na uměleckoprůmyslové škole viděl, jací syčáci do téhle strany vstupují. Tamní šéf Svazu mládeže nám třeba nadšeně vykládal, jak s vidlemi honili sedláky a přesvědčovali je násilím, aby vstoupili do JZD. To mi stačilo. Takovým lidem nebylo proč věřit... A za druhé? Můj otec mi vždycky říkal, že se nemám špinit politikou. Jemu jsem měl proč věřit.

Jako nestraník jste to ale v 60. letech a hlavně v 70. letech nemohl mít na Barrandově zrovna jednoduché.

Naopak, bylo to jednoduché až příliš. Filmy byly rozdělené do tří kategorií. Tu první, kde se honorář pro režiséra pohyboval okolo 120 tisíc, představovaly snímky, které mohli točit jen straníci (výjimkou byl Otakar Vávra, který měl právo na dvojnásobný honorář první kategorie). V druhé kategorii byly honoráře za 60 tisíc, které dostali straníci vždy i za ten nejblbější film. A třetí kategorie byla pro nestraníky - za 30 tisíc. Nikdy jsem nedostal víc než třicet tisíc.

Ale za to bylo pak několik vašich nejlepších filmů roky zakázáno. Spalovač mrtvol, Morgiana…

…nelíbily se jim ani Petrolejové lampy. Byl to pro ně příliš depresivní film, ale pustili ho ještě do Cannes. O Morgianě řekli, že je to sadomasochistická a zakázali mi dva roky točit. Víte, kdo mi pomohl? Rusové. Přijela tehdy do Prahy delegace sovětských režisérů, kterou prováděla novinářka Jana Klusáková. Soudruhové z Moskvy se jí ptali, co by měli v Praze vidět za filmy, a ona jim doporučila, ať si řeknou na Barrandově o Morgianu. Pak s nimi dělala rozhovor do novin, a když padla otázka, co se jim u nás nejvíc líbilo, odpověděli, že Morgiana. Když to ředitel Barrandova četl už potřetí v novinách, přišel za mnou, že bych vlastně už mohl zase točit. Skoro totéž se pak strhlo okolo Petrolejových lamp. Bylo to potupné.

Rozhodl jste se odejít do emigrace až v roce 1987. Proč tak pozdě?

Žil jsem 27 let se ženou, pro kterou byl problém i stěhování do nového bytu o dvě ulice dál. Představa emigrace? To vůbec nepřicházelo v úvahu. Kvůli ní a synovi jsem zůstával, i když jsem o emigraci roky přemýšlel. Víte, co mne tady ještě drželo? Knížky. Nedovedl jsem si představit, že tady nechám svou knihovnu. A pak jsem potkal Terezku Pokornou, zamiloval jsem se a věděl, že s touhle dívkou chci odejít a začít jinde a znovu. I bez knížek.

Bylo vám přes padesát. To není zrovna věk pro začátky u filmu.

S Němci jsem už před tím spolupracoval. Začali dělat se Slováky pohádky a na mě se obrátili, abych natočil Andersenovy Galoše štěstí. Od té doby jsme byli v kontaktu. Když jsem se rozhodl přestěhovat, nešel jsem do úplného neznáma. Horší to měla Terezka. Ztratila místo sólistky v baletu Národního divadla a spoustu filmových rolí, které by na ni určitě ještě čekaly. Všechno opustila a šla se mnou do země, jejíž jazyk neznala. Naštěstí naše emigrace trvala jen dva roky, pak přišel listopad 1989 a my se mohli do Prahy vracet.

Kde jste tedy vlastně dnes doma? V Praze, v Mnichově?

Několik let jsme pendlovali mezi oběma městy. Naše dcera se v Mnichově narodila, chodila do školy. Pak se měla rozhodnout pro gymnázium - a my se jeden večer přistihli, že se nám nechce jet zpět do Mnichova. A protože je tady výborné německé gymnázium, přihlásili jsme dceru v Praze. Sama si pak přála přejít na českou školu. Kde se dnes cítím doma? Tam, kde mám svou ženu a dceru. V Praze.

Takže jste šťastný muž.

Tereza říká, že jsem pesimista, já si myslím, že jsem realista. Šťastný realista. Od té doby, co jsem s Terezkou a s dcerou Annelie, jsem velmi šťastný.