číslo 51 / 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Není pendrek jako pendrek

V maďarském Szentendre mají muzeum marcipánu. Ve španělské Rondě zase muzeum banditů. Návštěva muzea másla v českých Máslovicích probíhá jako po másle. Ve Vídni jsem nedaleko tamního Belvederu truchlil před muzeem pohřebnictví, protože mělo právě zavírací den. V italské Kalábrii je možné navštívit v Rossanu unikátní muzeum lékořice. Nejde ovšem o expozici farmaceutickou, která by byla inspirována léčivými účinky lékořice lysé. Ani účinky milostně magickými, proslulými u nás svého času zásluhou písničkového textu Vratislava Blažka v podání Václava Neckáře. Ne snad, že by si tvůrci zmíněného muzea (otevřeného v roce 2001) mysleli, že léčivé či magické účinky lékořice jsou na pendrek, to ne, jen se soustředili na pendrek samotný. Tedy na cukrovinku téhož jména.

Její černé šlahouny jsou - jak známo - sladké, ale i trochu pálivé. To ovšem správným klukům nikdy nevadilo. Ani těm Poláčkovým, kterých bylo pět. S oblibou chodili do kina v Lidovém domě zadarmo oknem se zdůvodněním - cituji ze slavné Poláčkovy knihy: jelikož za tu korunu, co nám doma dají na biják, si raději koupíme pendrek. Abych nezplošťoval obsah zmíněné věty, jsou v ní zmíněny i další lákavé sladkosti, kvůli nimž stálo za to ušetřit na vstupném. Například cucavá štanglička. Pendrek je však v dobrozdání vypravěče Petra Bajzy uveden na prvním místě, a to něco znamená!

Kdo ví, odkud pocházela uvedená cukrovinka oblažující hrdiny ze zmíněné knížky. Možná právě z kalábrijského Rossana. Zdejší firma rodiny Amarelli vyrábí pendrek už od roku 1731. Činí tak s úspěchem dodnes. Pendrek odsud začal být vyvážen do zahraničí už od osmnáctého století. Je tedy teoreticky možné, že ve století dvacátém byl rossanský pendrek k mání i v Poláčkově Rychnově nad Kněžnou. S jistotou si to ovšem netroufnu prohlásit. Na rozdíl od následujícího tvrzení. Karel Poláček, mistrný znalec češtiny a jejích souvislostí, nepochybně věděl, že výraz pendrek byl převzat z německého symbolického vyjádření pro tuto cukrovinku. Tedy „Bärendreck“ neboli medvědí exkrement. Tvar i barva výrobku vskutku připomínají koncový výrobek medvědův.

Jsme-li už u lingvistických souvislostí, v češtině dostalo slovo „pendrek“ ještě další význam. Obuškový. Když se v arzenálu prvorepublikové policie objevily gumové obušky, tvarem i barvou podobné cukrovinkářským pendrekům, někoho napadlo, že by se jim tak mohlo říkat. Jazykovědci tvrdí, že k této přezdívce došlo jen v naší republice. Už Pavel Eisner ve své knize Čeština poklepem a poslechem zaznamenal, že němčina tento výraz pro policejní obušek nezná. A že taky nepoužívá slovo pendrek ve smyslu nic, houby, houbec.

S policejním pendrekem nebývá spojeno nic příjemného, vraťme se tedy raději k tomu chutnějšímu. Předkové dnešní rodiny kalábrijských výrobců byli majiteli rozsáhlých pozemků a v osmnáctém století se pokusili využít i divoce rostoucí lékořice. Tradičně byla uplatňována nejen v lidovém léčitelství, nýbrž i jako sladidlo. Po vylouhování kořene ve vroucí vodě vzniká sladká šťáva, a právě ta se stala základem výroby prvních lékořicových bonbonů a vůbec cukrovinek. Současná výroba v tamním proslulém podniku odpovídá moderním technologiím, ale pořád se ještě dodržují klasické receptury.

Jeden z prvních bonbonů z manufaktury rodiny Amarelli ochutnal prý i císař Napoleon. Aspoň jsem to slyšel od průvodkyně v rossanském muzeu. K vidění jsou zde i historické stroje a nástroje. Také rozličné formy a formičky určené ke konečnému tvarování výsledné směsi lékořice a arabské gumy.

Existence rostliny s názvem lékořice je historicky doložena už z doby před dvěma a půl tisíci lety. Uplatňovala se především v léčitelství. Některé její účinné složky vstupují i do cukrovinkářského pendreku. V rozumné míře mohou v lidském těle působit příznivě. Ovšem jinak je tomu u osob, které se staly na pojídání pendreku závislé a proměnily se v pendrekomany. Ano, i taková závislost je možná! Postižených jedinců není moc, ale existují.

Nadměrné pojídání pendreku ohrožuje i těhotné ženy. Pojídají-li týdně kolem 250 gramů pendreku, jsou podle finských vědců ohroženy dvakrát větší pravděpodobností předčasného porodu než ženy tak vydatně nependrekující. Čtvrt kila týdně, to už je opravdu enormní dávka, nad níž kroutím hlavou a žaludkem. A to jsem prosím příznivcem pendreku už od klukovských časů, kdy jsem si ho kupoval na sedlecké pouti. Tam u stánku se šlahounovitým pendrekem jsem byl s výběrem hned hotov, což nemohu říct o své návštěvě prodejny přiléhající k rossanskému muzeu.

Kdybych neviděl na vlastní oči rozsah nabízených lékořicových uplatnění, nevěřil bych, jak pestrý repertoár to může být. Kromě čisté lékořice jsou v prodejně i výrobky ochucené pomerančem, anýzem, případně mátou. Nabízí se také provedení v nejrůznějších tvarech - včetně podoby mořských oblázků. Lékořice je tu i v sušenkách, v čokoládě, v těstovinách a v likéru. Aby toho nebylo málo, tak i v šamponu a v mýdle. Dokonce i v kolínské vodě.

Při veškeré úctě k nesčetným aplikacím lékořice zůstávám ctitelem tradičního pendreku. Proto mě potěšilo, že většina muzea je zasvěcena souvislostem výroby klasické verze. Není bez zajímavosti, že pečlivě a vkusně sestavená expozice byla oceněna prestižní Guggenheimovou muzejní cenou. Muzeum se dostalo i na pěknou italskou známku za 45 centů. Když jsem tu zakoupenou známku před nalepením olizoval, až jsem se divil, že lep chutnal jen po lepu!