číslo 2 / 2007

Navštivte

Hořce současné memento Langrovy Periférie

V čase, kdy jsme živoucími svědky zpochybňování spravedlnoti, rozkolísaných právních norem a nekonečných soudních průtahů, přichází jako na zavolanou Periférie, psychologické drama o zločinu a jeho potrestání. Je třeba za to dramaturgii Švandova divadla vyslovit uznání, repertoárový přínos je očividný a hranice smíchovské scény zcela určitě přesahuje. Na ni se navrací jako na své kdysi domovské jeviště František Langer (1888–1965), v prvorepublikovém údobí vedle bratří Čapků jeden z nejhranějších českých autorů nejenom v Evropě.

Langer napsal tento hořce baladický příběh s prvky tragického komična roku 1925, ještě v doteku se sociálními baladami Wolkrovými, v nichž se existenciální postavení chudých vrstev tematizuje spolu s estetikou továrních hal a městských periférií. Není proto divu, že se postavy této společenské kategorie v českém dramatu rychle zabydlily, na hony vzdáleny pozdějším „dělnickým typům“, jak je z marxistických příruček generovali autoři propagandistických opusů v prvních desetiletích totality.

Periférní hezoun Franci, propuštěný kriminálník, a mladičká prostitutka Anna, ústřední dvojice příběhu, projeví v mezních situacích větší touhu po spravedlnosti jako očistného faktoru lidskosti než protagonisté měšťáckého světa, jimiž je Periférie rovněž zabydlena. A funguje tu ještě další etický fenomén - svědomí, psychologické podloží a hybná páka konání: na peripetiích aplikace svědomí do životních postojů jednotlivých hrdinů je celá hra vystavěna. Tato kategorie má dokonce svého sugestivního mluvčího, Soudce, jednu z nejoriginálnějších langrovských postav vůbec. Stanislav Šárský v ní opět dostal příležitost dokázat, jak široce emotivním rejstříkem vládne jeho herectví. Svým způsobem je to ústřední postava hry, lidsky věrojatná, a přece trochu tajemná, jakoby nesoucí poselství vyšších duchovních sfér. Zároveń je určitou variací společenského zařazení Franciho a Anny: Soudce byl totiž ze svého stavu vyobcován a potuluje se jako blíženec, rádce a ochránce deklasované lidské menažérie.

Kolorit inscenace v režii a úpravě Daniela Hrbka (spolu s Martinou Kinskou ze hry vyňali na příklad postavu Vypravěče) nezapře prvky postmoderního přístupu k jevištní adaptaci klasického textu. Je patrná projekcí jednotlivých postav i zdařilým řešením jednoty historického a současného, aniž se nadržuje jednomu či druhému. Povědomí doby, z níž hra vyšla, je sice zachováno, není jím však nefunkčně zahlceno a determinováno. Kostýmy, hudební sekvence, dokonale rozjetý jevištní park, organicky čisté spojení celku i detailu scény Karla Glogra, to vše evokuje léta dvacátá a zároveň ponechává velký prostor pro světelné a „konstruktivistické“ efekty a spoluvytváří atmosféru jednotlivých obrazů.

Viktor Limr jako Franci se v roli postupně zabydluje prost křečovistosti a siláctví a v klíčových scénách má jeho vnitřní svět - i v nedotaženosti některých replik a gest - osobitý mužný půvab. Anna Jany Strykové, nové členky divadla, odvádí uměřenou protihru k Franciho periférní mentalitě. Scéna vypjatě tragického dialogu v závěru nepůsobí ve vnímavé Hrbkově režii nevěrohodně, ani pateticky. Patnáctičlenný herecký tým nemá viditelných slabých článků, dispozice svých dramatických možností dosazují představitelé jednotlivých postav tak, jak jsme zvyklí je většinou vnímat (příkladně Ředitel Kamila Halbicha či Komisař Luboše P. Veselého). Připomínat velká jména a slavná údobí českého dramatu není nikdy marné: inscenace Periferie ve Švandově divadle to dokládá. Navíc se smutně aktualizujícím akcentem v jakém vztahu s vinou, trestem, ale i svědomím je dnes česká společnost.

MIREK KOVAŘÍK

Foto Švandovo divadlo