číslo 2 / 2007

Titulní rozhovor

Dagmar Steinová, překladatelka

Většinu života jste prožila v Praze, ale narodila jste se ve Vídni. Vaši rodiče žili v Rakousku?

Ne, já jsem z Moravy. Rodiče žili v Dačicích a moje maminka nechtěla rodit doma, ale v porodnici - takže byly tři možnosti: Praha, Brno a Vídeň. A do Vídně to je z Dačic kousek. I když ta cesta nebyla jednoduchá: z vyprávění rodičů vím, že mě - jako jedenáctidenní děcko - vezli domů nejprve vlakem, pak autem a nakonec kočárem.

Mohl tenhle „výlet“ do Vídně, během kterého jste se narodila, předznamenat vaše bohaté cesty po světě v pozdějších desetiletích?

To bylo dáno spíš tím, že jsem uměla hodně jazyků. Otec dbal na to, abych se začala učit velice záhy. Nejprve německy. Což ale bylo zčásti také proto, že když jsem byla malá a rodiče nechtěli, abych něčemu rozuměla, mluvili německy - a zvědavé dítě jim samozřejmě chtělo rozumět. Tak přešli na latinu. Ve dvanácti jsem začala s francouzštinou a angličtinou. Později přibyla ještě srbochorvatština a v Moskvě pak ruština.

Kdo byli vaši rodiče?

Oba byli lékaři. Otec se věnoval psychiatrii. Matka studia mnohokrát z nejrůznějších důvodů přerušila, a nakonec je nedokončila - ale mohla dělat psychoterapii.

V roce 1927 jste se z Dačic přestěhovali do Prahy. Jaké obrazy se vám z té doby vybavují?

Třeba následující: Na Letenské pláni už tenkrát bývaly všelijaké atrakce - houpačky, kolotoče, hypodromy a ovšem také cirkusy. A z cirkusu Kludský k nám do školy každoročně, na pár týdnů, chodily jejich mladé krasojezdkyně. Vždycky když jsme šly do tělocvičny, naše učitelka trnula strachy: protože zatímco my cvičily prostné, ony okamžitě ovládly bradla, žebřiny, koně a dělaly to, na co byly zvyklé z cirkusu.

Škola vás bavila?

Obecná škola vůbec ne, ta mě strašně otravovala. Na reálném gymnáziu to už bylo jiné: chodila jsem do Dušní, takže jsem měla školu vždycky spojenou s velkou procházkou. Notabene jsem ji často absolvovala s budoucí herečkou Danou Medřickou, která bydlela kousek od nás.

Gymnázium jste ale nedostudovala. 25. března 1939 jste odjela z okupované republiky do Anglie…

Odjet jsem měla ještě před okupací. Otec už v létě osmatřicet předpokládal, že bude válka - a věřil, že Československo bude bojovat. V září mě tedy přes veškeré mé protesty, protože já jsem chtěla ve své tehdejší naivitě taky bojovat, vyexpedoval do Záhřebu. Tam mě čekal o sedm let mladší bratr, který byl na prázdninách u našeho strýce, taky lékaře. A ten se dohodl se svým kolegou, že bych u něj mohla pracovat: v největším jugoslávském blázinci, jehož byl ředitelem. Nastoupila jsem jako laborantka…

Jako laborantka?

Jako laborantka. Já jsem chtěla vždycky studovat medicínu, jako rodiče. Pobyla jsem tedy v blázinci několik měsíců a zažila občas hrůzné chvíle: čtyři a půl tisíce pacientů mělo na starost šest lékařů. V mužském oddělení pracovali vechtři, o ženské se staraly jeptišky. Stalo se, že jednou jsem šla na ženské oddělení odebírat krev, a jeptišky, kterým vadilo, že nejsem novicka (a to netušily, že jsem Židovka), mi do místnosti nahnaly spoustu šílených ženských, samé Viktorky, nemyté, v krátkých košilkách, vlasy až na zem - načež vyšly ven a zamkly mne tam s nimi. Jediné štěstí, že jsem měla s sebou ty jehly na odběr, těch se bály, jinak by mě asi rozsápaly. Takže se mi v blázinci postupně přestalo líbit a vrátila jsem se, 24. prosince 1938, do Prahy. A otec hned začal organizovat můj nový odjezd, do Anglie.

Tam vás ale musel někdo pozvat…

Naši se, nevím jak, domluvili s nějakou anglickou rodinou, která mi pozvání poslala. Otec chtěl, abych odjela před 1. dubnem, protože potom už Češi potřebovali do Anglie vízum. Jenže 15. března obsadili Němci Prahu a okamžitě zavřeli letiště a hranice. Tak jsem musela začít shánět povolení na výjezd z protektorátu. Tatínek mě hned druhý den ráno dovezl do úřadu Na Perštýně, tam jsem odevzdala pas - s tím, že jedu do Anglie do školy - a měla si ho vyzvednout s náležitým razítkem na druhý den. Jenže druhý den byla fronta už tak dlouhá, že se na mě nedostalo. A další den to bylo stejné, ne-li horší. Tak jsem obcházela kolem toho policejního bloku a přemýšlela, jak se frontě vyhnout. V jednu chvíli proti mně šel po chodníku nějaký německý důstojník, vypadal jako voják z povolání, a tak jsem se odhodlala požádat ho o pomoc. Vzal mě pod paží, zavedl do budovy - a pas mi na místě vystavili. Vyšli jsme z budovy, doprovodil mě na tramvaj a popřál mi šťastnou cestu. Druhý den jsem odjela vlakem do Paříže a odpoledne nasedla do letadla směr Londýn.

Jaký to byl pocit octnout se v šestnácti sama v cizí zemi?

Já jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Nejdřív jsem několik dní bydlela ve West Endu u té rodiny, co mě pozvala, pak mě dali do domova pro uprchlé dívky - samé Židovky z Rakouska nebo Německa. Já jsem chtěla dál studovat, jenže to nešlo, tak mě napadlo, že bych se mohla vyučit fotografkou. Ovšem první fotograf, kterého jsem si našla, byl mladý muž, a to se v domově nelíbilo. Ten druhý, kterého mi našli ti, co se mne v Anglii ujali, měl velký ateliér se spoustou zaměstnanců, specializovaný na módní fotografii, a jmenoval se William Blake - ale ani tady učení dlouho netrvalo. Mladá dívka přece nemohla sama chodit po Londýně. V srpnu, čtrnáct dní před vypuknutím války, přijeli do Anglie naši. Jenže prvního září byl celý domov, v rámci evakuace dětí z Londýna, přemístěný kus za Londýn - a já s ním. Našla jsem na chvíli práci jako zahradnice v rodině nějakých italských emigrantů, ale brzy jsem se do Londýna za rodiči vrátila a začala studovat na polytechnice v Chelsea, podmínkou bylo, ze v nejbližším termínu složím maturitu.

V čem se Londýn lišil od Prahy?

Byl absolutně jiný. Nejen samotné město, ale především jeho obyvatelé - v Londýně mohla jít po ulici ženská v plavkách nebo v maškarním úboru a nikdo si jí nevšímal, nikdo se neohlédl. Ale lišil se i v drobnostech: v Praze byl velkou vzácností ananas, kilo stálo snad čtyři sta korun, a najednou v Londýně měli ananas za babku a ve všech zelinářstvích.

S kým jste se za války ještě měla možnost v Anglii setkat?

Ve čtyřicátém roce jsem odjela ke Goldstückerům do Oxfordu, abych pokračovala ve studiích. Chtěla jsem na medicínu, ale nevyšlo to, nedostala jsem dost velké stipendium. Tak jsem se znovu vrátila do Londýna a našla práci v Klubu československo-britského přátelství. Krátce nato mi poskytla stipendium československá vláda, takže jsem mohla začít studovat, jenže přírodní vědy - fyziku, chemii a biologii. Školu jsem nedokončila. Československé ministerstvo zahraničí mi totiž ve čtyřiačtyřicátém roce nabídlo, abych nastoupila na vyslanectví v Moskvě...

…kde jste pobyla jako dopisovatelka ČTK skoro dva roky. Do Československa jste se vrátila až na začátku léta 1946, rok a půl před komunistickým převratem - viselo už tehdy něco ve vzduchu?

Tuhle hrozbu si v šestačtyřicátém roce snad nikdo neuvědomoval, všichni si mysleli, že komunistická politika v Československu bude jiná než v Sovětském svazu. Přátelila jsem se s několika lidmi z levicové emigrace, nejvíc s Vlastimilem Borkem - a nevím, jestli někdo o nějakém riziku uvažoval. Byli jsme součástí vítězné koalice a pro drtivou většinu národa měli Rusové obrovský podíl na porážce hitlerovského Německa. Poválečná euforie byla opravdu velká.

A změnilo se něco po nástupu Gottwalda do čela státu?

Ohromný šok pro mne byla poprava Záviše Kalandry v červnu 1950, považovali jsme ji za hrozný omyl, za nějaké podivné nedorozumění. Ale ani tehdy ještě nebylo všechno jednoznačné, jak se to z dnešního pohledu může jevit.

Jaký jste měla vztah ke komunistické straně?

Po návratu do Prahy jsem chtěla do strany vstoupit, ty základní myšlenky mi byly blízké: krásná utopie o rovnosti a všeobecném blahobytu. Poslala jsem přihlášku do sekretariátu, jenže velmi dlouho se nic nedělo. Po několika měsících jsem se dozvěděla, že strana má se mnou nějaké velké plány, že by mě rádi infiltrovali mezi lidovce jako agentku - což jsem samozřejmě odmítla. Další návrh byl, abych vstoupila do redakce časopisu Mezinárodní politika, který právě zakládali - ani s tím jsem nesouhlasila, vždyť jsem o mezinárodní politice nic nevěděla. Členský průkaz mi ale nakonec dali do ruky a já vstoupila do místní organizace.

Popravy Kalandry nebo Horákové na vašem vztahu ke straně nic nezměnily? Neuvažovala jste třeba, že z ní na protest vystoupíte?

Každá poprava je hrozná, ale tehdy se ještě pořád takové činy jevily jako omyly, byť děsivé. O vystoupení na protest tehdy neuvažoval nikdo. Ani já.

Co vyplňovalo váš život v Praze v letech kolem převratu?

V Československu jsem se po návratu z Moskvy ocitla znovu úplně sama, rodiče zůstali v Anglii, první měsíce jsem bydlela v hotelu. Chtěla jsem konečně vystudovat medicínu, jenže to není obor, při kterém je možné chodit do zaměstnání - a já se musela živit. Navíc mi ministerstvo odmítlo uznat anglickou maturitu; doba válečných úlev minula. Takže jsem myšlenku zavrhla a rozhodla se, že budu nadále novinářka.

V srpnu 1952 jste nastoupila do tehdy zakládaného Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, a vydržela tam šestnáct let. Co jste dostala v SNKLHU na starost?

Místo vedoucí redakce románských literatur.

Váš zájem o překlad přišel až s nástupem do nakladatelství?

První knížku jsem připravila pro nakladatelství Svoboda už v roce 1949: překlad románu Nečistý od Mulka Rádže Ánanda, indického spisovatele, který psal anglicky. Dobře jsme se znali z Anglie. První knížky, které mi vyšly v SNKLHU, byly převzaty odjinud - měla jsem smlouvy se Svobodou a Československým spisovatelem, jenže celý nakladatelský sektor prošel k 1. lednu 1953 restrukturalizací a zmíněná nakladatelství přestala překladovou literaturu vydávat. Na překlady získalo takřka monopol SNKLHU; občas něco vydávala také Mladá fronta nebo Naše vojsko.

S příchodem 60. let se v nakladatelství, tehdy už přejmenovaném na Odeon, určitě daly prosazovat stále odvážnější tituly. Které z nich vám prošly rukama?

To bych mohla vyjmenovat snad polovinu edičního plánu. Snažili jsme se vydávat dobrou literaturu a ovšem tu literaturu, kterou jsme měli rádi: Rimbauda, Lautréamonta, Thomase Manna, Brechta, Vaillanda, Aragona, Majakovského, Chlebnikova - a mohla bych pokračovat.

Otevřela vám práce v nakladatelství znovu dveře do světa? Mohla jste cestovat?

Poprvé jsem se díky SNKLHU dostala v roce 1956 do NDR na jednání s Aufbau Verlag, bylo to krátce po událostech v Maďarsku. Jely jsme s jednou kolegyní germanistkou do Berlína, kde nás měl čekat šéfredaktor. Dorazily jsme na místo, jenže tam jsme se dověděly, že šéfredaktora toho dne ráno zavřeli - byl to věrný a nadšený stoupenec Lukácse. Jednání jsme tedy vedly s někým jiným, načež jsme se rozjely, já do Výmaru a Lipska, kolegyně do Drážďan, dojednat ilustrace, a když jsem se po několika dnech vrátila do Berlína, abych vše uzavřela a tamnímu vedení poděkovala, zjistila jsem, že mezitím zavřeli i ředitele podniku, bývalého člena Mezinárodních brigád. Rok nato jsme byli s Honzou Řezáčem v Paříži jednat s Gallimardem. Jinak jsem jezdila ještě do Jugoslávie, kde mému muži vyšly nějaké knížky...

Kdo byl váš manžel?

Můj muž byl spisovatel a scenárista Jiří Fried.

Jak jste vnímala události v srpnu osmašedesátého roku a v následujících měsících a letech?

Jako tolik lidí jsem si v roce šedesát osm myslela, ze liberalizace bude možná. 21. srpen byl obrovský šok - navíc jsem se o vpádu vojsk dozvěděla v šest ráno na cestě z ostrova Vis do Splitu. Vrátit se ihned domů, jak jsme měli v úmyslu, nebylo možné. A když jsme se vrátili, viděli jsme z okna přímo na stadion Slavie, kde byl ruský vojenský tábor. Pak se začalo všechno pozvolna měnit. I ze Svazu spisovatelů, kam jsem v roce 1968 přešla z Odeonu, se postupně stal nudný úřad. A přišly prověrky. To už jsem ale nebyla nikde zaměstnaná.

Co jste dělala za normalizace?

Od roku 1970 jsem na volné noze: překládala jsem, ale především tlumočila. A to nejvíc na různých lékařských konferencích, medicína mě totiž nepřestala zajímat. Absolutně mě neobtěžovalo vzít si před nějakou konferencí štos odborných publikací a nastudovat je. Dokonce jsem na medicínské téma počátkem 80. let přeložila z češtiny do angličtiny jednu knihu - o počítačové tomografii v dětské neurologii.

Z francouzštiny do češtiny jste nejvíc knih přeložila od Rogera Vaillanda. Čím je vám ten autor blízký?

Vaillandovy knížky jsou velice přesné, sevřené, také používá některé gramatické tvary, které se dneska už moc neužívají. A zaujal mě i svými tématy: Výlet do hor, který jsem přeložila jako první, je sice z dělnického prostředí, ale vymykal se stereotypu socialistického realismu - mimo jiné tím, že se zajímá o soukromí svých postav; například hlavní hrdinka má milence a nemanželské dítě. Přes Vaillanda jsem se dostala i k Choderlosovi de Laclosovi a jeho knize Nebezpečné známosti, která mne uhranula: považuji ji za jeden z největších románů, co existuje.

Překladu se věnujete skoro šedesát let, co vás u něj drží?

Já nesnesu nic nedělat. Každý nový překlad je pro mě úžasná výzva. Práce s jazykem mě baví, jazyk vám hodně napoví o zemi, o její kultuře. V zemi, jejíž jazyk umíte, se necítíte jako cizinec. Můžu dneska žít v Čechách, ale stejně tak bych mohla žít v Anglii nebo ve Francii.

Na příští rok chystá nakladatelství G+G vydání vašich vzpomínek. Jaké to je, poprvé v životě psát vlastní knihu?

Člověk musí zvážit, co v ní má být a co v ní být nemá - to je vše.

RADIM KOPÁČ

Foto Jarka Šnajberková