číslo 2 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Přizpůsobte jízdu stavu vozovky!

Také tak často přemýšlíte o tom jak z toho ven? Je mi tak líto mých spoluobčanů, když se podívám kolem sebe a vidím, v jak složitém světě žijí, nevědí si rady a zoufale hledají něco, čeho by se chytili! Jsem jeden z nich (z vás) a vůbec nevím co dělat. Neřešitelných věcí a problémů přibývá, od vyplnění daňového přiznání až po blízkovýchodní konflikt a otázku chudoby. Vždyť nejsme s to se vyrovnat ani s dopravními předpisy! Já vím, že nikdy nedokážu přizpůsobit svou jízdu stavu vozovky! Jak se všemožně snažím, abych vyhověl zákonům, nařízením, státu, době! Ale stav vozovky je vždycky o krok přede mnou. Nedokážu to!

Tento předpis je charakteristickým ukazatelem poměrů. Každý ví, že to v podstatě není možné, stejně jako není možné jezdit autem a zapomenout na to, že to je vražedná zbraň. Nebo ano? Víme to, a stejně to děláme. Každým dnem se z nás mohou stát něčí vrazi. Tak je nastavena celá společnost. Už dávno překročila veškeré hranice bezpečí a morálky. Víme to, ale žijeme dál, jako by toho nebylo. Zmatené předpisování nesmyslů z Bruselu nás z toho nedostane, je právě důkazem, že je to tak, jak říkám.

Je jen jeden způsob, jak se k tomu postavit čelem: prohlásit se za nesvéprávné. Je člověk odpovědný za své činy? Existuje-li jenom jeden případ, kdy dokážeme, že nikoliv, pak se prohlasme za nesvéprávné. Požadujme to!

Nesvéprávný je nejen jednotlivec, ale také národ a stát. Příkladů svědčících o nesvéprávnosti státu je víc než dost. Zkorumpované úřady rozdávají zakázky za miliardy nekompetentním firmám. Miliardové bankovní podvody nebyly nikdy vyšetřeny. Ministr financí, který nehlasuje pro rozpočet, ale neodejde z úřadu. Vláda, která v demisi rozhoduje o všem, co ji napadne. Prezident, který to trpí. Ústava je cárem papíru, na který se kdekdo chystá, že ho roztrhá. Došlo to tak daleko, že nás sousední stát hlasy svého parlamentu hodlá žalovat a možná nás jako Česko prohlásí za zemi nesvéprávnou. Neschopnost politiků řídit věci veřejné, dodržovat řád a pořádek dostoupila vrcholu.

Jak můžeme potom chtít po jednotlivci, aby řídil svůj život, aby využil svou svobodu? Na tomto předpokladu přece staví svůj program liberální kapitalistická společnost a všechny programy pravicových stran s tím počítají. Je tomu vůbec možné vyhovět? Letošních tuším tři sta tisíc exekucí vypovídá o tom, že ne. Jak se říká: kdesi se stala chyba. Postarají se lidé sami o své zdraví? Dokáže si člověk obstarat obydlí, založit rodinu, aniž by se celoživotně zadlužil a žil v trvalé nejistotě? Umí si sám zvolit morální kritéria, když si nedokáže ani vybrat slušný televizní program? Co to vlastně po nás chtějí? Kdo na nás klade tyto nesplnitelné nároky? Odpovím rovnou: hlupáci, kteří o tom nic nevědí, a pokrytci, kteří toho zneužívají ve svůj prospěch. Všichni ti mají dnes ve svých rukou moc.

Myslím, že dokážeme najít bod, odkud jsme se vydali špatným směrem. Je to opět ta stará známá křižovatka, na které stojí Descartes se svým Cogito, ergo sum. Jak napsal filosof Ricoeur, předpoklad, že subjekt zná lépe sebe než svět, že svět je pochybný a „já“ je nepochybné, se ukázal jako neopodstatněný. Vyvrátilo to už mnoho mozků, od Freuda, Junga a Nietzscheho až po filosofy moderní doby. „Já“, subjekt, je stejně temné, klamné a nejasné jako ostatní svět. Člověk není pánem světa. Potřebuje řád a mantinely. Tím spíš není suverénem, který má rozhodovat o běhu svého života do nejmenších podrobností a přebírat tak funkci úřadů, státu, školy, společnosti. Ano, rozhoduje se, je nucen se rozhodovat a ve skutečnosti se tak stává otrokem dobových proudů a globálních tendencí, které ho nesou do neznáma.

Dávno bylo zpochybněno a vyvráceno, že člověk funguje jako měřítko všech věcí a společnost našeho typu se přesto tímto předpokladem řídí dál. Nehledáme jiná paradigmata. Obraz doby tomu odpovídá. Lidé se dělí na ty, kteří toho zneužívají, a ty, kteří jsou zneužiti. Huntington stále v zásadě trvá na své předpovědi střetu civilizací, základní konflikt světa, který střet civilizací brzy překryje, je však jiný: střet bohatství a chudoby. Ten do sebe vstřebá i konflikt náboženství a kultur.

Člověk má rozhodovat o svém životě, ale někdo jiný rozhoduje o jeho penězích. Kam mizí kapitál, který společnost vytváří? U nás se lze vymlouvat na postkomunismus, ale v Holandsku nebo v Německu? Němci zdražují zdravotnictví, zvyšují DPH, do penze posílají v 67 letech, také v Holandsku v posledních volbách bojovali o sociální jistoty. Šestašedesát procent Němců si myslí, že žijí v sociálně nespravedlivém státě. Kde jsou jejich ekonomická pozitiva? Jeden novinář napsal, že „taková vize je v dnešní době neudržitelná“. Ale proč, když hospodářství, dokonce i u nás, vykazuje kladná čísla? Záhada se ještě prohlubuje, když slyšíme o takzvané nové chudobě, prudce rostoucí skupině lidí na dně a o frustraci z demokracie, která tyto podivné společenské pohyby nekontroluje.

Máme prý přizpůsobit za všech okolností jízdu stavu vozovky. Když se stane nehoda, jsou dvě možnosti: buď trvat na tom, že to nelze, že za vozovku, kterou nikdo neudržuje, neodpovídám, nebo pokrytecky souhlasit, že předpis je správný a ten, kdo mě dostal do této šlamastyky, je Osud. Dostanu-li trest a bude to vězení do pěti let, pak mám zase dvě možnosti: buď si to odsedím, nebo jsem natolik bohatý, že mohu zaplatit tři sta tisíc a nemusím do vězení. To prý je u nás možné a odpovídá to tomu, v jaké žijeme společnosti. Není to společnost právní, ale asi už zase třídní.

Možná jsme už byli prohlášeni za nesvéprávné a nevíme o tom. Třeba už dávno žijeme v rezervaci a jako někdo rozhoduje o našich penězích, tak také rozhoduje o tom, co budeme jíst a kam pojedeme na dovolenou. Oznamuje se nám to v katalozích hypermarketů a cestovních kanceláří. Jen málokdo se tomu dokáže vzepřít.

A proč bychom to dělali? Nebraňme se a budeme mít pocit, že všechno za nás rozhoduje Osud. Tak se do našeho života vrátí bohové. Nakonec to bude stejně jejich vina.