číslo 10 / 2007

Dívejte se

Kdo s čím zachází...

Francis Ford Coppola, od něhož jsme v minulých týdnech viděli již dva jeho rané filmy (Teď už jsi velký chlapec a Lidé deště), zprvu velké naděje neskýtal. Zařadil se mezi obratné řemeslníky, kteří ctili pravidla žánru. Uspěl i s muzikálem, Divotvorný hrnec se kdysi uváděl také v našich kinech. Až počátkem 70. let došlo k náhlé změně: Coppola se rázem vyšvihl do centra pozornosti strhující gangsterskou ságou Kmotr (k prvotním dvěma částem po letech přibyla ještě třetí) - a v mezidobí mezi natáčením se věnoval projektu zcela odlišnému, komorně pojatému Rozhovoru (1972). Film uvede ČT 2 v pondělí 5. března ve 21.50.

Podobně jako v Antonioniho Zvětšenině se zde ozývá myšlenka, že děje lidským smyslům unikající zachytí jen technické vymoženosti - ať již jde o fotografii nebo, jako v tomto případě, o zvukové nahrávky. Protagonista příběhu je totiž odborníkem na odposlouchávání. Jistě: vše, co je tu ukázáno jako div techniky (třeba citlivé směrové mikrofony, které zaslechnou i vzdálený šepot), dnes bledne při srovnání se satelitní navigací, avšak Coppolu zajímá především člověk, jenž se v takto zdeformovaném světě pohybuje.

Gene Hackman, uměle oplešatělý a vybavený našedivělým knírem, se jedinečně převtělil do postavy samotářského Harryho Caula, odborníka na odposlechy. Jeho služeb využívají zhrzené manželky, které shánějí důkaz o nevěře, v zásadě řeší banální úkoly. Považuje svou práci, tedy vnikání do soukromí cizích lidí, kteří o tom nemají ani tušení, za cosi samozřejmého, avšak současně si uvědomuje sporný etický rozměr takového počínání, byť pro ně hledá všechna možná ospravedlnění.

Avšak tak dlouho odposlouchává jiné, až jej začne sužovat strach, že sám je sledovaný. Tento pozvolný, nijak nápadně zdůrazňovaný přerod jeho osobnosti je vylíčen bez siláckých gest, bez sebemenší příměsi hysterie - a stejná nenucenost a spontaneita plyne i ze zobrazení velkoměstského prostředí, v jehož reportážně nasnímaném rámci se příběh odehrává, jako místa stísňující samoty. Režisér přitom obratně dokáže zvýraznit některé důležité pasáže, aby ozřejmil, co se Harrymu právě honí hlavou: připomínám aspoň výjev, kdy si vystresovaný hrdina znovu a znovu pouští zvukovou nahrávku, která mu zní stále hrozivěji, až v ní začne odečítat náznaky chystaného zločinu. Rozhovor je dílo stále inspirativní, znepokojivé svým zamyšlením nad stále citlivěji vnímanou ztrátou soukromí. Právě to je odkaz předávaný dnešku.

JAN JAROŠ

Foto archiv