číslo 10 / 2007

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Boje o Šaldův zítřek nekončí

Máme-li v historii naší kultury osobnost, jejíhož myšlenkového odkazu - bez retuší, úprav nebo rozpaků - můžeme se dovolávat i dnes, je jí nepochybně František Xaver Šalda (1867–1937). Dílo tohoto neobyčejného solitéra, který svými soudy pronášenými s duchaplností a noblesou provázel život několika generací, ani s odstupem desetiletí nikterak nezastaralo a stalo se - rozsahem i dosahem - trvalou součástí národního duchovního pokladu. Ne vždy však - za jeho života a zejména pak po jeho smrti - bylo Šaldovi patřičně nasloucháno.

Letošní rok je šaldovský, oběma mezními životními jubilei. Výmluvně napovídají, že Šalda pólem svého narození patří k pomasarykovské generaci, jejíž vstup na české umělecké kolbiště odehrál se na pomezí let osmdesátých a devadesátých - první velké smršti proměn v dějinách moderního umění. Jeho Boje o zítřek, pronikavé eseje o tvorbě jako duchovní interpretaci nejen autorova, ale i kritikova světa, zjednaly Šaldovi vůdčí místo generační a nastolily v české literární kritice zcela nový řád. Podnes vnímáme jeho rozměrné studie, ale i kritické glosy víc jako beletrii než odborná pojednání. V tom zůstane Šalda nadčasový a vytříbenou kulturou jazyka stále nedostižný. Další generace po něm už tak razantní mluvčí osobnost nevynesly.

Závěrečná kapitola jeho života probíhala v předpokoji soumraku první republiky; za necelý půlrok po něm odešel i Masaryk. Svět obou mužů lze propojit: profilovali se, každý po svém, jako nepřehlédnutelní poslové vyhraněných názorů filozofických, společenských a kulturních. Stejně jako první prezident stal se i F. X. Šalda během půlstoletí neúnavných aktivit publicistických, uměleckých, pedagogických a společenských přirozeně uznávanou svébytnou národní institucí v pravém smyslu tohoto slova: mnohosvazkové kompendium jeho Kritických projevů, řada zásadních studií o uměleckých směrech a básnických osobnostech, Dantem počínaje, a konečně i jeho vlastní dílo dramatické, prozaické a básnické to bohatě dotvrzují. Kdo jiný si mohl dovolit vydávat vlastní časopis, proslulý Šaldův zápisník, vyplněný od počátku do konce zásadními úvahami, kritickými reflexemi nad domácí i světovou literární produkcí s často velice sžíravými polemickými glosami k českém politickému životu?

Když vyšel před dvaceti lety v době již poněkud rozvolněné ideové ostražitosti roku 1987 obsáhlý dvousvazkový výbor článků Zápisníku, byl to počin i za oněch poměrů po výtce odvážný. Přinesl nejenom podnětné úvahy o svobodě umělecké tvorby a řadu hořce ironických statí o stavu tehdejšího společenského a politického života, ale především poznání, že čas jim neublížil a ničeho neubral z razance Šaldova kritického spektra. Jeden článek, jehož název je jinak uveden v důkladně pojednaném obsahu všech devíti ročníků, se však editoři přece jenom vytisknout neodvážili. Byl napsán 21. září 1936, půl roku před odchodem velkého kritika, a otevírá devátý nedokončený ročník Zápisníku, Ve věku železa a ohně. Není těžké pochopit, proč nemohl být zařazen:

„Jako Hitler v Německu 30. června 1934 dal vyvraždit své staré legionáře, protože mu neustále jako strašidla stáli v cestě a připomínali něco, co slíbil a nesplnil, jeho starý národně-socialistický program, stejně tak nyní zatočil Stalin se starou revoluční historií ruskou, leninism je hozen do starého železa, konec fantomu ruské mezinárodní revoluce: Stalin jej rozšlápl jako nedokouřený smotek špatného doutníku. V Rusku se nastoluje národní socialismus, ideově stejného rázu jako v Itálii nebo Německu,“,čteme a nemůžeme než smeknout před takovou precizní formulací, jejíž praktické dotvrzení nesli jsme ve svých životech hezkých pár desetiletí! Šalda pokračuje: „Snad nikdy nevidělo slunce divadla mučivějšího a zároveň podlejšího. Ti zlomení lidé byli oloupeni o poslední špetku sebevědomí, o poslední potuchu lidské důstojnosti. A takto, nazí a pohanění, byli vydáni posměchu nejen ruského národa, ale i sebe samých, že lízali v psovské pokoře zbraň, která je zítra zavraždí.“

Kdyby autor oněch řádků tušil, jak pravdivě zároveň portrétuje i atmosféru poúnorových procesů! Pochopitelně, že stať nemohla být v běhu totalitních desetiletí publikována, i když s ní nepřímo pracovali přičinliví čeští epigoni mučitelských manýr stalinských prokurátorů v nejtemnějším údobí let padesátých. Přitakání tomuto úsudku stálo život Záviše Kalandru a léta věznění dalších, kdož se na události v Rusku dívali stejně; uhrančivě předestřelo Karlu Teigovi vidinu jeho dalšího osudu v zemi, jejíž kormidlo měli v rukou Stalinovi lodivodi.

Přiznám se, že mne dlouho mátlo, jak mohl zapadnout úsudek muže požívajícího přirozené úcty několika generací, anebo přesněji - jak mohly tyto věty tak lehce propadnout mozky komunistických umělců a intelektuálů! Šaldu přece nebylo možno nebrat vážně! Čtenáři Zápisníku - a kdo jím z duchovní elity národa tenkrát nebyl? - onu stať s tak pronikavou analýzou nemohli přehlédnout, vždyť patřila - napsána několik měsíců před smrtí - přímo k závěti jednoho z nejpronikavějších duchů své doby! Jak se třeba Vítězslav Nezval, jistěže čtenář Zápisníku a jeden z těch, kdož odchod největšího z kritiků zaznamenali i v básnické transformaci, mohl obejít bez výčitek, když posléze psal ódy na bezskrupulózního kremelského krutovládce? Jistě, záhy přišla léta válečná, která vynesla Stalina jako vítěze a posléze i u nás stvořila jeho modlu - poloboha podle byzantinského úzu s ikonami a vzýváním, včetně hymnických chorálů a básnických ód. Skvrna pověsti osnovatele smrtonosných čistek třicátých let jako by neexistovala.

V české poezii máme ovšem na štěstí zaznamenán také jiný Stalinův portrét - „Tvář mroží. Tvář zpod dějin a pohromami se deroucí“ - ve Znamení moci Jana Zahradníčka, básni vznikem souběžné s Nezvalovými velezpěvy.

Zrůdné divadlo moskevských procesů nekomentoval Šalda jediný, nicméně hlas tohoto muže nemohl být přeslechnut! Proč se tak stalo? S jak rafinovanou argumentací mohlo být nezanedbatelné množině české kulturní elity infikováno protitvrzení, že šlo o regulérní justiční akty? Byl to snad jenom malý zájem o věci tak zdánlivě odlehlé a marginální v tehdejší neklidné evropské atmosféře? Běh dějin ukázal, že právě na nich stály osudy miliónů na celé další generace .

V nedávné mediální masáži národního historického povědomí nazvané Největší Čech se iniciály FXŠ mezi první stovkou jmen neobjevily. Ba, nejsou k nalezení ani na žebříčku dalších dvaačtyřiceti jmen, kam jsem se až dopátral. Na rozdíl od... Nebudu raději jmenovat .

Fakt výmluvně smutný. Smutně výmluvný.

Boje o Šaldův zítřek nekončí.

MIREK KOVÁŘÍK
Autor je recitátor a publicista

Foto archiv