číslo 10 / 2007

Jak to vidí

Věra Nosková, spisovatelka

Kolotočáři musejí křičet

Představme si hrdinu Dostojevského románu Zločin a trest, vraha Raskolnikova, jak si s pyšným úsměvem vykračuje ve světle reflektorů za tleskání publika. Nemyslitelné? Kdo viděl jistý konkrétní pořad komerční televize, nemusí se do takových fantazií nutit, prostě si jen vzpomene. Ovšem dnešní vrah, hvězda obrazovky, na rozdíl od hrdiny slavného románu, výčitkami svědomí zjevně netrpěl. Pořad se jmenoval: Žiju s vrahem - a co má být? A nebojíte se, že vás taky zabije? vyptávala se partnerky moderátorka. Vrah se culil, vychutnával si svou půlhodinu slávy. Vida, říkal si, kdybych tu ženskou tenkrát nesejmul, těžko bych byl pro bednu zajímavej.

O pár měsíců později probíhala na obrazovce módní přehlídka. Co může být nevinnějšího? Jenže jeden z módních tvůrců si usmyslel inspirovat se koncentračními tábory. Modelky se schválně opižlanými vlasy kráčely na dokonalých nohách jak cirkusové kobylky, navlečené v typických proužcích vězňů koncentračních táborů, povýšených ovšem materiálem a střihem do šoubyznysu.

Nová móda! Obleky z lidské kůže! hlásá článek v bulváru a pokračuje: toužíte po bundě z lidské kůže? Francouzská módní firma Skin-Bag vám tento šokující luxus dopřeje. Jde sice jen o zdařilou napodobeninu, ale hlavní je, že tyto oblečky působí na veřejnosti skandálně, libuje si autor článku. V každém případě se stanete středem pozornosti, slibuje. K mání je i ledvinka kopírující podobu močového měchýře.

Výstava z lidských ostatků, je název dalšího článku jistého lehkonohého časopisu. Gunter von Hagens, muž, kterého bulvární média chválí za to, že zlomil dávná tabu, vytvořil své „sochy“ výhradně z tělesných ostatků nebožtíků, jejich koster, zmrazených tkání a svaloviny.

Bulvární média, takzvané celebrity, ale i někteří umělci zamořují náš svět svraštělými zadky, vrahy, vyhřezlými vnitřnostmi, pornoherci deroucími se do parlamentů, rozlitou krví, řevem, fyziologickým odpadem, vulgaritou, šklebem. Měl pravdu Fellini ve svém Satyrikonu, když podobnými prostředky líčil agónii starořímské kultury? Je naše kultura v závěrečné křeči?

Otakar Funda napsal esej Znavená Evropa umírá, nad níž jsme nuceni souhlasně pokyvovat hlavou. Ano, Evropa je stará, své trpké dějiny má odžité, její původní obyvatelstvo ubývá, doplňuje jej až sebezáhubně imigranty s kulturou a náboženstvím, které její vyznávané hodnoty svobody, tolerance a individualismu nepřijímají. Možná, že jejich odpor vůči evropským hodnotám posiluje navíc hysterie a ohavnost výstřelků moderní doby. Jak si vážit kultury, která si neváží sama sebe? Vládne našemu světu nevkus, křeč, ohavnost a plytkost? Nebo je to jen optický klam?

Křeč, škleb a hovadismus provázejí lidstvo od nepaměti. Jsou tedy součástí, i když pokleslou, lidské kultury - lvi ani králíci takové výdobky nemají. Zůstaňme tedy v klidu. Čtěme si navzdory záplavám provokativních nechutností třeba lyrické básně, poslouchejme koncerty starých dobrých mistrů, učme děti dobrým mravům. Evropská kultura zplodila mimo jiné volný čas, ten se snaží uchvátit a naplnit komerční, zábavná média. Je jich příliš mnoho, chtějí nás jeden každý zaujmout na úkor konkurence, přitáhnout nás k reklamě, která je živí a drží nad vodou. Proto se překřikují, trumfují, bojují o naši pozornost asi jako kolotočáři na pouti. Takhle je to jednoduché. Vymknuta z kloubů doba šílí, napsal Shakespeare. Po svém, zdá se, šílela každá doba. Když to domyslíme, můžeme si blahopřát, že nežijeme v době, kdy šílela inkvizicí nebo represemi zhovadilých partají. Dnes si můžeme alespoň vybrat. A klidně a třeba veřejně zavrhnout křeč a hysterii, vysmát se pitvoření. Není to málo.