číslo 10 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Proč postrádáme spravedlnost

Ať už je život čekárna na věčnost a my vyslanci ve stínu vrženém z jiného světa, nebo ať je to to jediné, co máme, jak si myslí ateisté (vždyť máš jen jeden život, kamaráde!), stejně v obou případech platí, že „žít se musí, holoubku!“ Prostě žijeme. A pak nastává čas položit tu základní otázku, to jediné, co určitě každého zajímá: Žijeme ve spravedlivé společnosti?

Spravedlnost je podstatná abstrakce, které bychom si měli víc všímat, protože se do ní promítá všechno ostatní: morálka i ekonomika, životní úroveň i politika, kultura a konzum, zločin a zákon. Svůj díl spravedlnosti vyžaduje bezdomovec i milionář.

Řekněme rovnou, že tato společnost spravedlivá není. Samozřejmě, můžeme uvažovat jen o tom, do jaké míry lze spravedlnost prosadit, jaké tendence převažují a o co se stát, mocenské složky, silní a bohatí jedinci, elity nebo mafie snaží, co je výslednicí jejich konání a usilování. A to je taky jediné, co můžeme a chceme posuzovat: jaká je ochota a vůle po spravedlnosti. Jsou určité základní parametry, které vypovídají o tom, jak žalostných výsledků u nás, ve společnosti, která měla před osmnácti lety ty nejlepší předpoklady proměnit se a zdokonalit, dosahujeme.

Stát zcela jistě lze posoudit podle toho, jak se stará o své nejchudší a nejubožejší občany. Ivan Diviš napsal poemu Jedna loď, a nebylo to o té lodi pro dvě stě pražských bezdomovců, která má plout po Vltavě. Škoda, určitě by napsal výstižné líčení. Symbolická loď bude dokonce měnit kotviště, protože ji žádná čtvrť nechce. Proč? Zavinili si to sami, zní odpověď liberála. Loď plná bídy! Jaká zrůdná vizitka bohaté společnosti, za jakou jsme označováni v mezinárodních statistikách.

V zemích, které vykazují neustálý růst ekonomiky, a to jsme i my, se stále více rozvírají nůžky (ty zlopověstné nůžky!) mezi bohatými a chudými. Ptal jsem se odborníka, ekonomického novináře, čím to je. „Bohatí bohatnou,“ řekl jednoduše. Už nedodal: „A chudí chudnou.“ Protože spěchal. Nenechte se mýlit nabitými hypermarkety (mimochodem s podřadným a náhražkovým zbožím, které je jen vidinou hojnosti; není to to zboží, které jsme vídali ještě v sedmdesátých letech v regálech západoněmeckých Neckermannů, to byl asi ten kapitalismus, na který jsme se těšili a který nepřišel!), nenechte se mýlit ani davy, cestujícími v létě k moři a v zimě na drahé lyžařské pobyty! Celoživotní hypotéky, půjčky s lichvářskými úroky od našich ctihodných bank a zdražování i z těchto středních vrstev brzy udělá nové „skoro chudé“. To není můj výmysl, taková je předpověď ekonomů, kteří nejsou placeni státem nebo soukromým byznysem.

Druhá kapitola - média. Média se ve slušné a kulturní zemi s humanistickou tradicí chudých a bezmocných zastávají. Ne tak u nás. Zde to není v módě. Články o chudácích, kteří si nezaplatili pojištění a musí bohužel zemřít před branami nemocnic, jsou sice zatím spíše výjimkou, ale výhrůžky, které musí divák denně slýchat ze všech televizí, stačí k vystižení atmosféry. Jestli nezaplatíte, přijdete v exekuci o svůj majetek! Zaplatíte vysokou pokutu, jestliže... Musíte si připlatit, jinak... A tak dále. A příběhy lidí, kteří „do toho spadli“, to jest bez vlastního zavinění přišli o všechno. Slýchám občas, že se mluví o strachu. Všeobecný strach se šíří z úředních vyhlášek, nařízení, zákonů. Abych nepřišel o práci, už je mi čtyřicet! Budu moci splácet hypotéku, která je vypočítána až do mých šedesáti let? Léky. Pobyt v nemocnici. Každý, koho znám, se bojí zůstat s chřipkou pár dní doma, aby nepřišel o peníze. To není nic tragického, jsou to ještě mladí lidé, ti něco vydrží.

Pro ty nejkřiklavější případy nouze je tu charita. Podle mého názoru jeden z příkladů státního i soukromého pokrytectví. Společnost by měla být tak spravedlivě uspořádaná, že by charity nebylo zapotřebí. Místo toho, aby spravedlivě rozdělovaly zisky, utrousí elity boháčů a celebrit několik svých „zasloužených“ milionů mezi chudé a nemocné. Veřejné performance a divadla všeho druhu, na nichž se zviditelňují herci, politici, modelky, byznysmeni, sportovci či manželky politiků a byznysmenů jsou stejně nemravné jako veřejné dražby obrazů, při nichž si miliardáři mezi sebou rozdělují kořist, trhají na kusy člověka, který během svého chudého života prodal jen jediné plátno za pár franků.

Ať se mnou souhlasíte nebo ne, rozhodně mi potvrdíte, že i vám chybí pocit jistoty, že spravedlnost se prosadí. Rozkolísaná společnost a její politická elita nesleduje to hlavní, co by měla sledovat: neusiluje o spravedlnost. Místo toho volí zástupné problémy. Všichni přece víme, co by se mělo udělat: vzít bankám výsadní postavení (naše svoboda končí u toho, že můj zaměstnavatel mi nedá plat jinak než prostřednictvím banky; tím končí i prázdné řeči o spravedlivém podnikání a spravedlnosti trhu). Přestat vyrábět drahá auta. Odmítnout uznat vysoké platy manažerů. Nenechat uniknout majetky nabyté zločinným způsobem. Nevydělávat na hazardu. Například. To je jen náhodný zlomek toho, co všichni víme a co nikdo neudělá. Místo toho odvádějí naši pozornost debatami o ničem. Za všechny zástupné problémy jeden příklad: debata o kouření. Jsem nekuřák, ale dokud bude stát vydělávat na výrobě a prodeji cigaret, nechci o kouření nic slyšet. Mistři v předkládání zástupných problémů veřejnosti jsou Američané. Vedeni jejich příkladem, necháváme se zatáhnout do diskuse, zda je správné říkat černochovi černoch. A debatujíce o černochovi, propásli jsme zavedení dalších poplatků z naší pouhé existence: mýto, automobil, studna, komíny, vodné, stočné, poplatky z poplatků, úroky z úroků a nakonec penále.

Parní válec státní nebo soukromé lačnosti po zisku jede dál a jeho pragmatická pseudospravedlnost postrádá to hlavní: trochu lidského rozměru, lidskosti. O spravedlnost nelze usilovat bez lidskosti. Smysl dějin je ve stálém hledání, ztrácení, novém hledání a znovunalézání lidskosti, jejíž jednou součástí je pomoc bližnímu (to je ta světská spravedlnost) a druhou součástí překračování našich lidských hranic, to jest transcendence. Všechno ostatní, jako je technika, ekonomika či věda, je naprosto podružné. Momentálně se nacházíme ve fázi pokračující ztráty lidskosti. Proto postrádáme i spravedlnost.