číslo 14 / 2007

Dívejte se

Představuje se nejhorší režisér všech dob

Americký režisér Ed Wood (1924–1978) byl po své smrti prohlášen nejhorším režisérem, jaký kdy existoval. Životopisný film nazvaný prostě Ed Wood (vysílá ČT 2 ve čtvrtek 5. dubna ve 21.40) jej zachycuje v trochu mýtotvorné, trochu ironizující poloze jako mladého, přitažlivého muže, jehož nízkorozpočtové horory a kriminální historky se staly příslovečnými. Je nepochybné, že Wood neměl žádný talent, neuměl režírovat ani vést herce, nevadily mu technické prohřešky a zásadně natáčel každou scénu jen jednou. Jeho filmy jsou děsivě diletantské a způsob jejich natáčení, které vyprávění prozrazuje, názorně předvádí, že jiný výsledek ani nebyl možný.

Přesto Ed Wood vystupuje jako okouzlující svůdný mladý muž, který se však rád převléká do ženského oblečení. Úporně přesvědčuje producenty, že je právě tím režisérem, kterého potřebují, ale marně. Když posílá své filmy, řehtají se nad nimi, že nic horšího neviděli. Přitom Ed je pyšný na to, že své filmy si sám píše, režíruje a ještě v nich hraje hlavní role - úplně stejně jako geniální Orson Welles, k němuž se drze hlásí.

Johnny Depp, hrající titulní roli, je až přespříliš okouzlující, diletantství a tvůrčí neschopnost jsou laděny do romantizujícího hávu. Ed Wood vyznívá jako sympatický, ba oduševnělý člověk, který je zcela oddaný touze natáčet autorské filmy, které jen shodou okolností jsou skutečně ty nejhorší. Ed je připraven cokoli obětovat, aby mohl točit - místo své dívky obsadí jinou, která slibuje peníze, přijímá připomínky svých mecenášů, kteří před kameru protlačují i své děti. Herce shání, kde se nechá: v boxerském ringu i v kabaretech. Ale největší hvězdou je Bela Lugosi (citlivě jej ztvárnil Martin Landau), kdysi slavný představitel Draculy, nyní již odstavený a prakticky nezvěstný. Lidé se občas diví, že ještě žije. Vztah mezi Edem a Lugosim, jemuž pomohl znovu na plátno, byť v naprosto obskurní podobě, v sobě obsahuje mnoho lidského soucítění.

Režisér Tim Burton záměrně zvolil vizuální podobu shodnou s poetikou Woodových filmů, dokonce včetně dobové interpunkce (stíračky mezi záběry). Střihová skladba je záměrně klasicistní, odmítá do nejmenší podrobnosti promyšlenou dynamičnost současného vyprávění. Černobílý materiál umožňuje dosahovat podobných vizuálních efektů zejména v nasvěcování. Už úvodní sekvence panoramuje náhrobní kameny, kde jsou vytesána jména herců, a vchází do scenerií s opuštěnými domy, mořskými netvory či létajícími talíři. Je to svérázný hold nejen zjevnému braku, ale také nesmírnému fandovství.

JAN JAROŠ

Foto archiv