číslo 14 / 2007

Navštivte

„U stolu“ nápaditě inovují klasické texty

Za nedlouhou dobu své existence si brněnské Divadlo U stolu (jako součást zdejšího Centra experimentálního divadla) upevnilo celostátní renomé komorního tělesa, které sice nemá stálý soubor, ale zato nepodbízivou náročnou dramaturgii, umocněnou cílevědomými proměnami „autorské vize ve vizi jevištní“. Závěrem minulého roku se ve strohém podzemí Domu pánů z Fanalu pochlubilo pětidenní shrnující přehlídkou Sklepení III a za redakce svého uměleckého šéfa, nynějšího pětašedesátníka Františka Derflera, vydalo stejnojmenný bilancující sborník a také antologii Texty II. Do ní zahrnulo i obě poslední premiéry.

V loňském dvojím máchovském výročí padla Derflerova volba - coby scenáristy, režiséra i hlasově vytříbeného Vyprávěče - na recitačně i scénicky často ztvárňovaný Máj. Jeho uvážlivý přístup již tradičně spojil filozofickou poučenost s interpretační pokorou: únosné zásahy do slavné předlohy např. nahrazují druhé intermezzo pohybovými evolucemi představitelky Jarmily (studentka JAMU Erika Stárková) nebo jednu pasáž ozvláštňují jarmarečně morytátovým laděním. Důraz je kladen na expresivně pojatý nešťastný úděl loupežníka Viléma (další typově odpovídající „jamák“ Jiří Valůšek). V minimalistické scénografii Milivoje Husáka a živě hrané partituře skladatele-bubeníka Zdeňka Kluky se pod vynalézavě nasvěcovanou klenbou působivě evokuje zejména prostředí nočního žaláře. Při citlivé choreografii Hany Charvátové dominuje metafyzická, obrazivá i rafinovaně eufonická slovní složka. V jejích sekvencích se účinkující zpravidla sólově střídají, společně však vytvářejí jevištně syntetickou, výrazově spíše niternou sondu do stále inspirujícího a provokujícího básníkova odkazu.

Na sérii „velkých“ cizích klasických titulů (Král Oidipús, Život je sen, Marlowův Faust) navázalo drama Macbeth z vrcholného tvůrčího období Williama Shakespeara. Joskův překlad této údajně nejkratší a nejkrutější dramatikovy tragédie byl škrty a kontaminací epizodnějších figur zkondenzován do pěti obrazů půldruhahodinového nonstop večera pro dvanáct aktérů. Namísto modelového politického boje, odstartovaného zákeřnou vraždou skotského panovníka Duncana (čerstvý jubilant Ladislav Lakomý), režisér raději akcentoval introspektivní rovinu hry, a to jednoznačným soustředěním na psychologickou variabilitu svých herecky strhujících, zde již vícekrát prověřených protagonistů Viktora Skály (Macbeth) a Heleny Dvořákové (Lady Macbeth). Po sondách do díla F. M. Dostojevského Derfler na osudu Shakespearových hrdinů demonstruje, jak se v lidské duši, chorobně posedlé ctižádostivou mocichtivostí, rodí zlo a jak se řetěz zločinů i přes výčitky svědomí nezadržitelně stupňuje až do sebedestrukce. Jakkoli jsou rozumně zachovány metaforické monology, zůstává nastudování se spektakulárnímí výjevy (králův pohřeb přecházející v další korunovaci) opět velmi dynamické a silně expresivní, sugerujíc ponuré ovzduší úzkostně mučivého snu. Tomu napomáhá jak výběr hudby či „zoologická“ zvuková složka, tak pohybem, maskováním i kostýmy zvýrazněná trojice mladých, škodolibých a chvílemi anglický originál citujících čarodějnic, navozujích nadčasové téma vykolejeného řádu světa. Světa, kterého uvrhají do chaosu rozkladné démonické síly.

VÍT ZÁVODSKÝ

Foto Jitka Taussiková