číslo 14 / 2007

Pořiďte si

Písňový krajinář Petr Linhart v Sudetech

Zpěvák, skladatel, textař a kytarista Petr Linhart je znám především jako hlavní autor folkrockové skupiny Majerovy brzdové tabulky, s níž dosud natočil pět studiových alb. Od minulého roku je však také členem volného sdružení Osamělí písničkáři, sólově koncertuje a právě vydává debutové samostatné album Sudéta. Při té příležitosti jsem mu položil několik otázek.

Co vám dává sólové písničkaření?
Přivedlo mne to zpátky až k nějakým prvopočátkům tvorby, k té prvotní kombinaci slovního a hudebního sdělení, k tomu co je mezistupněm mezi magickým zaříkávadlem pravěku a čistě psanou, nezpívanou poezií novověku. Přijal jsem pravidla novodobého barda, který přináší zprávy o tom, co kde prožil nebo co se kde stalo, či možná stane. Pravidla barda jsou jiná nežli pravidla kapely, máte k dispozici jen to, co vám bylo shůry dáno, a tak o to výraznější musí být vaše sdělení. Ovšem taky mám po letech takovou tu radost jedináčka, že mu nikdo nemluví do jeho hraček. Což ovšem platí jen pro živé hraní, při natáčení Sudéty jsem si do těch hraček důvěryhodnými osobami naopak rád mluvit nechal, album rozhodně není studiovým přepisem živého koncertu. Ani být nemůže, ty písničky totiž nejprve vznikaly v domácím studiu především z hudebních smyček a teprve v druhém kroku jsem jim dával živou podobu.

Vaše album má jedno ústřední téma: Sudety. Jak jste je pro sebe objevil?
Na začátku byl výlet do opuštěné, poprvé poválečným odsunem a podruhé stavbou žlutické přehrady vysídlené obce Skoky. Já jsem to místo s osamělým mariánským kostelem objevil na mapě už před mnoha lety, ale ono si dalo na čas, nežli mě k sobě přivolalo. Ovšem setkání se zvláštní, vznešenou a v zimních měsících také poněkud přízračnou přítomností chrámu ztraceného v pustinách bylo pak naprosto ojedinělé. Odtud je písnička Maria Stock a potom přicházely další songy, najednou se mi vyjevilo, že jsem vlastně v Sudetech - na Rumbursku, na Karlovarsku a v Jizerských horách prožíval významné chvíle svého života. K tomu se připojila inspirace knížkou Denní dům, noční dům polské spisovatelky Olgy Tokarczuk. A to už vůbec nemluvím o své sudetsky německé babičce Anně...

Sudety jsou pro většinu obyvatel Česka spojeny především se sudetoněmeckou otázkou a odsunem Němců po roce 1945. Má vaše album i nějaké politické sdělení?
Spíše lidské než politické. Jdete-li opuštěnou krajinou, což je výrazný fenomén třeba Karlovarska, nejprve si povšimnete, jak je všechno naše snažení v čase rychle pomíjivé. Místo, kde stávala na kopci vesnice, se za padesát let změní v cosi, co už je hodně podobné pozůstatkům středověkého hradu nebo pravěkého hradiště - Petr Mikšíček z občanského sdružení Antikomplex trefně mluví o zaniklé sudetské civilizaci. Potkáte se s reálnou chudobou zplundrovaných obcí, ve kterých život ještě zůstal, obvykle v nějakých zchátralých bytovkách poblíž polozaniklé návsi nebo zbořeniště kostela. Potkáte se s reálnou chudobou duší. Dojde vám, že žádné úspěšné dosídlení se tam nekonalo a nekoná. Bohatství venkova, které tu zbylo po německých obyvatelích, se z velké části propadlo do země. A samozřejmě začnete uvažovat o tom, jaké by to tady bylo, kdyby...  Jak se tak probíráte tou oboustranně nešťastnou historií, zjistíte, že se k ní stavíte spíše chladně analyticky nežli citově. Jste už člověkem jiné doby a kdysi tak vypjaté pojmy národa a národnosti, ti kdekým zneužívaní mocní hybatelé dějin, pro vás už nemají tak zásadní a vyhraněný význam. A to je, na pozadí minulosti Sudet, nejspíš dobrá zpráva.

Každá z písní alba Sudéta vznikla na základě zážitku z místa, které jste navštívil. Poutničil jste takříkajíc nazdařbůh, nebo jste dal na doporučení jiných?
Chodil jsem zčásti po svých vlastních stopách z dětských prázdnin v Jizerkách, zčásti po stopách svých kořenů na Rumbursku a do Karlovarska jsem se postupně zamilovával celý život. Knížku Denní dům, noční dům mi přinesla moje žena a dobře udělala.

Už ve vaší tvorbě pro Majerovy brzdové tabulky nalezneme řadu místopisných odkazů. Zdá se, že krajina je pro vás stále nejsilnějším inspiračním zdrojem.
Ano, krajina, její místa a příběhy v nich skryté. Takové „tady to bylo“, „tady se to stalo“, či případně „tady by se to mohlo docela dobře stát“.  Já jsem hodně vizuální člověk a bez obrazu mi psaní textu moc nefunguje. Krajinu k životu potřebuji, domov nemám jenom ve svém domě, ale široko daleko okolo.

Máte blízko k literatuře. Pro kompilační album Brno - město básníků jste zhudebnil verše Marcely Mikuláškové, vystupujete na autorských čteních různých spisovatelů. Neláká vás vlastní literární tvorba?
Láká, ale zároveň mám pocit, že jsem k ní ještě nedošel. Ale došel bych rád.

Vedle kytary a jiných strunných nástrojů hrajete také na u nás nepříliš známý nástroj mandocello. Čím je zvláštní, jak jste k němu přišel?
Mandocello je nejhlubší z rodiny mandolín, je to vlastně veliká mandolína, má osm strun - neboli čtyři zdvojené. Dnes se obvykle staví spíše ve tvaru kytary nežli mandolíny. Velmi podobným nástrojem je irské bouzouki, nástroj domestikovaný v Irsku jako řecký import někdy začátkem 20. století. Oba tyto nástroje mají svá ladění (irské bouzouki jakožto lidový nástroj jich má zachyceno přes třicet) a já mám taky svoje ladění, podobné kytaře, na které jsem jednou přišel náhodně z čirého diletantství. Ke svému mandocellu jsem se dostal díky Pavlu Šavrdovi, Pavel je kytarář a rád občas experimentuje, jeho nástroj jsem nejprve dlouho vídal v jednom obchodě a nakonec skončil u Pavla doma, že ho nikdo nechce. Tak jsem si ho tam našel. Ovšem písničky ze Sudéty obvykle doprovázím na elektrickou kytaru - ona má takovou na první pohled paradoxní vlastnost, že dokáže být ještě více tichá, nežli akustický nástroj. A to mi k hlubokému zpívání velmi vyhovuje.

Uživí vás muzika?
Neuživí, což má tu hezkou vlastnost, že se nestává povinností.

MILAN ŠEFL